Debian GNU/Linux -- instalační příručka Copyright ? 2004, 2005 tým okolo instalačního programu Debianu Tento manuál je volně šiřitelný; můžete ho distribuovat nebo pozměnit za podmínek uvedených v licenci GNU General Public Licence. Text licence naleznete v E - "Český překlad GNU General Public License". Abstrakt Dokument obsahuje návod na instalaci systému Debian GNU/Linux 3.1 (kódové označení "sarge"), pro počítače ARM ("arm"). Kromě návodu zde naleznete odkazy na další dokumentaci, která vám pomůže s detailnějším nastavením a vyladěním nového systému. Varování Tato instalační příručka je založena na starší verzi manálu dodávaného s předchozím instalačním programem Debianu (z historických důvodů nazývaného "boot-floppies"). Bohužel se pro architekturu arm nenalezlo dostatek ochotných lidí, kteří by zkontrolovali správnost a aktuálnost uváděných údajů. Z tohoto důvodu mohou být některé části neúplné nebo zastaralé. Novější verzi této příručky naleznete na Internetu na domovské stránce debian-installeru, kde se také nacházejí nové překlady do dalších jazyků. ------------------------------------------------------------------------------- Obsah Instalace systému Debian GNU/Linux 3.1 na architektuře arm 1. Vítejte v Debianu 1.1. Co je Debian? 1.2. Co je GNU/Linux? 1.3. Co je Debian GNU/Linux? 1.4. Získání Debianu 1.5. Získání nejnovější verze této příručky 1.6. Organizace příručky 1.7. O licenčních ujednáních 2. Požadavky na počítač 2.1. Podporovaná zařízení 2.1.1. Podporované počítačové architektury 2.1.2. Procesory, základní desky a grafické karty 2.1.3. Grafické karty 2.2. Instalační média 2.2.1. CD-ROM/DVD-ROM 2.2.2. Pevný disk 2.2.3. Síť 2.2.4. Un*x nebo systém GNU 2.2.5. Podporovaná datová média 2.3. Ostatní zařízení 2.4. Hardware určený pro GNU/Linux 2.4.1. Vyvarujte se uzavřených technologií 2.4.2. Falešná paritní paměť 2.5. Požadavky na operační paměť a diskový prostor 2.6. Hardware pro připojení k síti 3. Než začnete s instalací 3.1. Přehled instalačního procesu 3.2. Zálohujte si svá data! 3.3. Dále budete potřebovat 3.3.1. Dokumentace 3.3.2. Hledání zdrojů informací o hardwaru 3.3.3. Hardwarová kompatibilita 3.3.4. Nastavení sítě 3.4. Splnění minimálních hardwarových požadavků 3.5. Předrozdělení disku pro více operačních systémů 3.6. Než začnete s instalací ... 3.6.1. Různé hardwarové problémy 4. Získání instalačních médií 4.1. Oficiální sada CD-ROM 4.2. Stažení souborů z debianích zrcadel 4.2.1. Kde se nalézají instalační obrazy? 4.3. Příprava souborů pro zavedení ze sítě pomocí TFTP 4.3.1. Nastavení RARP serveru 4.3.2. Nastavení BOOTP serveru 4.3.3. Nastavení DHCP serveru 4.3.4. Povolení TFTP serveru 4.3.5. Přesun TFTP obrazů na místo 4.4. Automatická Instalace 4.4.1. debian-installer 5. Zavedení instalačního systému 5.1. Zavedení instalátoru na ARM 5.1.1. Zavedení z TFTP 5.1.2. Zavedení z CD-ROM 5.2. Zaváděcí parametry 5.2.1. Parametry instalačního programu 5.3. Problémy s instalačním systémem 5.3.1. Zaváděcí konfigurace 5.3.2. Význam hlášek při zavádění jádra 5.3.3. dbootstrap -- hlášení problému 5.3.4. Pošlete nám zprávu o instalaci 6. Používáme instalační program Debianu 6.1. Základní principy 6.2. Úvod do komponent 6.3. Použití jednotlivých komponent 6.3.1. Nastavení instalačního programu a rozpoznání hardwaru 6.3.2. Rozdělení disku a výběr přípojných bodů 6.3.3. Instalace základního systému 6.3.4. Nastavení zavádění systému 6.3.5. Dokončení první fáze instalace 6.3.6. Nejrůznější 7. Zavedení vašeho nového systému 7.1. Okamžik pravdy 7.2. Prvotní přizpůsobení Debianu 7.2.1. Nastavení časového pásma 7.2.2. Nastavení uživatelů a jejich hesel 7.2.3. Nastavení PPP 7.2.4. Nastavení APT 7.2.5. Instalace balíčků 7.2.6. Výzvy během instalace balíčků 7.2.7. Nastavení poštovního serveru 7.3. Přihlášení do systému 8. Co dál? 8.1. První kroky se systémem UNIX 8.2. Orientace v Debianu 8.2.1. Balíčkovací systém Debianu 8.2.2. Správa různých verzí programů 8.2.3. Správa Cronu 8.3. Další dokumentace 8.4. Kompilace nového jádra 8.4.1. Správa jader A. Jak na instalaci A.1. Příprava A.2. Zavedení instalačního programu A.2.1. CDROM A.2.2. Zavedení ze sítě A.2.3. Zavedení z pevného disku A.3. Instalace A.4. Pošlete nám zprávu o instalaci A.5. A na závěr... B. Poznámky k rozdělování disku B.1. Počet a velikost oblastí B.2. Strom adresářů B.3. Doporučené rozdělení disku B.4. Jak Linux pojmenovává pevné disky B.5. Dělící programy v Debianu C. Co se jinam nevešlo C.1. Příklad předkonfiguračního souboru C.2. Zařízení v Linuxu C.2.1. Nastavení myši C.3. Místo potřebné pro úlohy C.4. Instalace Debianu ze stávajícího unixového/linuxového systému C.4.1. Přípravné práce C.4.2. Instalace balíku debootstrap C.4.3. Spuštění debootstrapu C.4.4. Nastavení základního systému C.4.5. Instalace jádra C.4.6. Nastavení zavaděče D. Administrivia D.1. O tomto dokumentu D.2. Jak přispět k tomuto návodu D.3. Hlavní spoluautoři D.4. Český překlad D.5. Ochranné známky E. Český překlad GNU General Public License E.1. Preambule E.2. GNU GENERAL PUBLIC LICENSE E.3. Jak uplatnit tato ustanovení na vaše nové programy Seznam tabulek 3.1. Hardwarové informace nutné pro instalaci 3.2. Doporučené minimální požadavky Instalace systému Debian GNU/Linux 3.1 na architektuře arm Jsme potěšeni, že jste se rozhodli vyzkoušet právě Debian. Poznáte, že je mezi distribucemi operačních systémů zcela výjimečný. Debian GNU/Linux přináší kvalitní svobodný software z celého světa a spojuje jej do koherentního celku. Věříme, že zjistíte, že i zde platí pravidlo synergie: přínos softwaru v distribuci Debian je mnohem vyšší než celkový přínos samostatných programů. Chápeme, že mnoho čtenářů bude chtít přeskočit tuto příručku a začít rovnou s instalací (a instalační program se snaží, aby to bylo možné). Pokud tedy nemáte čas číst celou instalační příručku, přečtěte si alespoň krátký dokument nazvaný "Jak na instalaci", který vás provede základní instalací. Pro případ, že se něco pokazí, nebo pro popis složitějších technik, v něm naleznete odkazy do této instalační příručky. Krátký dokument se nalézá v A - "Jak na instalaci". Ve světle řečeného doufáme, že si naleznete čas přečíst většinu této příručky, protože získáte nejen zajímavé informace, ale také budete mít z instalace lepší zážitek. Kapitola 1. Vítejte v Debianu Obsah 1.1. Co je Debian? 1.2. Co je GNU/Linux? 1.3. Co je Debian GNU/Linux? 1.4. Získání Debianu 1.5. Získání nejnovější verze této příručky 1.6. Organizace příručky 1.7. O licenčních ujednáních V této kapitole se stručně seznámíte s historií projektu Debian a s distribucí Debian GNU/Linux. Pokud jste nedočkaví a chcete přejít rovnou k instalaci, přeskočte klidně na následující kapitolu. 1.1. Co je Debian? Debian je výhradně dobrovolnická organizace věnující se vývoji svobodného softwaru a šíření myšlenek Free Software Foundation. Debian vznikl v roce 1993, když se Ian Murdock rozhodl vytvořit kompletní a jednotnou softwarovou distribuci založenou na relativně novém jádře Linux. Ian rozeslal otevřenou výzvu softwarovým vývojářům, kteří by chtěli k projektu přispívat. Relativně malá skupina zasvěcených nadšenců, původně financovaná Free Software Foundation a ovlivněna filosofií GNU, se během let rozrostla do organizace sestávající z asi 900 vývojářů. Vývojáři jsou zapojeni do mnoha aktivit zahrnujících správu služeb WWW a FTP, vytváření grafického designu, právní analýzy softwarových licencí, psaní dokumentace a samozřejmě správu softwarových balíků. V zájmu sdělování své filosofie a přilákání vývojářů, kteří věří tomu, co Debian reprezentuje, jsme publikovali množství dokumentů, které vysvětlují naše hodnoty a slouží jako návody těm, kteří se chtějí stát debianími vývojáři. * Novým vývojářem se může stát kdokoli, kdo souhlasí se závazky plynoucími z Debian Social Contract. Každý vývojář může k distribuci připojit další softwarový balík za předpokladu, že program je podle našich kritérií volně šiřitelný a balík splňuje naše standardy kvality. * Dokument Debian Free Software Guidelines je jasný a výstižný souhrn kritérií, která Debian klade na svobodný software. Tento dokument má ve světě svobodného softwaru velký vliv a je základem pro The Open Source Definition. * Debian má rozsáhlé specifikace standardů kvality obsažené v Debian Policy Manual. Dokument určuje podmínky, které musí splňovat každý balík v naší distribuci. Vývojáři Debianu jsou rovněž zainteresováni v řadě dalších projektů, z nichž některé úzce souvisí přímo s Debianem, jiné se dotýkají celé linuxové komunity. Například: * Přispívání do Linux Standard Base (LSB). Projekt LSB se zaměřuje na standardizaci základního systému GNU/Linuxu, což umožní vývojářům softwaru a hardwaru třetích stran vyvíjet pro GNU/Linux takové programy a zařízení, které budou fungovat v Linuxu obecně a ne jen v konkrétních vybraných distribucích. * Projekt Filesystem Hierarchy Standard (FHS) se snaží standardizovat umístění souborů v linuxovém systému. Softwaroví vývojáři se tak budou moci plně koncentrovat na vývoj svých programů a nebudou se muset dále starat o to, zda jejich balík bude fungovat na jiné distribuci GNU/Linuxu. * Debian Jr. je interní projekt Debianu zaměřený především na naše nejmenší uživatele. Pokud se chcete o Debianu dozvědět víc, podívejte se na Debian FAQ. 1.2. Co je GNU/Linux? Linux je operační systém, což je skupina programů, které vám mimo jiné umožňují komunikovat s počítačem a spouštět další programy. Operační systém se skládá z řady základních programů, které potřebuje každý počítač, aby byl vůbec schopen pracovat s různými periferiemi (např. pracovat s daty na discích a páskách, obsluhovat tiskárny, přidělovat paměť, ...), komunikovat s uživatelem a spouštět programy. Nejdůležitější částí operačního systému je jádro, což je v systému GNU/Linux právě Linux. Zbytek systému okolo jádra je tvořen nejrůznějšími programy, z nichž spousta byla napsána v rámci projektu GNU. Protože jádro samotné netvoří funkční operační systém, preferujeme pro označení takovýchto systémů termín "GNU/Linux". (Lidé obvykle říkají "Linux", ale mají tím na mysli GNU/Linux.) Linux byl od počátku navržen jako operační systém unixového typu s podporou souběžné práce více uživatelů, kteří mohou mít najednou spuštěno několik programů (multitasking). Na rozdíl od některých jiných operačních systémů Linux nikdo nevlastní a velkou měrou se na jeho vývoji podílí neplacení dobrovolníci. Počátky toho, co se později stalo GNU/Linuxem, sahají do roku 1984, když Free Software Foundation zahájila vývoj svobodného operačního systému podobného Unixu nazvaného GNU. Projekt GNU vytvořil úplnou sadu svobodných softwarových nástrojů použitelných s operačním systémem Unix (tm) a systémy Unixu podobnými, jako je třeba Linux. Tyto nástroje umožňují uživateli provádět celou škálu úloh od rutinních operací jako je kopírování nebo mazání souborů přes důmyslnou úpravu dokumentů až po zábavné programování a překlad programů. Přestože k vývoji Linuxu přispělo mnoho skupin i jednotlivců, největším přispěvatelem je stále Free Software Foundation (FSF), která nejen že vytvořila většinu nástrojů používaných v Linuxu, ale také dala vzniknout filozofii a komunitě vývojářů, bez kterých by se Linux nikdy nerozšířil. První linuxové jádro se objevilo v roce 1991 a napsal jej Fin Linus Torvalds, tehdejší student Helsinské univerzity, jako náhradu za Minix (viz Historie Linuxu). Nyní na jádře aktivně pracuje několik stovek lidí z celého světa a Linus koordinuje vývoj za pomoci několika důvěryhodných zástupců. Výborný týdenní přehled zajímavých diskusí z listu linux-kernel vychází (i v českém překladu) na webu Kernel Traffic. Informace o konferenci linux-kernel můžete najít na stránce linux-kernel mailing list FAQ. Uživatelé Linuxu mají nesmírnou svobodu ve výběru svého software -- například si mohou vybrat z tuctu různých příkazových interpretů a několika grafických prostředí. Na druhou stranu je to právě tato svoboda výběru, která mate uživatele jiných operačních systémů, protože nejsou zvyklí uvažovat o příkazovém řádku nebo grafickém prostředí jako o něčem, co mohou změnit. Již zmíněné vlastnosti Linuxu spolu s jeho stabilitou a vyšší bezpečností přilákaly mnoho nadšenců a Linux se stal nejrychleji rostoucím serverovým operačním systémem. Se svou větší popularitou se později Linux začal prosazovat i ve firmách a mezi domácími uživateli. 1.3. Co je Debian GNU/Linux? Kombinace filosofie a metodologie Debianu spolu s nástroji GNU, jádrem Linux a dalším svobodným softwarem vyústila do unikátní softwarové distribuce, která je známá pod názvem Debian GNU/Linux. Distribuci Debian tvoří množství softwarových balíků. Jednotlivé balíky sestávají ze spustitelných souborů, skriptů, dokumentace a konfiguračních souborů. Každý balík má svého správce, který za něj zodpovídá (udržuje balík aktuální, sleduje hlášení o chybách a komunikuje s autorem, jehož software balíčkuje). Díky poměrně velké základně uživatelů v kombinaci se systémem hlášení chyb bývají problémy v balících nalezeny a odstraněny velice rychle. Debian je obzvláště populární mezi pokročilými uživateli, kteří si cení jeho stabilitu, technickou preciznost a přizpůsobitelnost. Systém může vystupovat v různých rolích -- od minimalistického firewallu přes vědeckou pracovní stanici až po vysoce výkonný síťový server. Během vývoje distribuce vzniklo mnoho průkopnických myšlenek, které jsou dnes považovány za zcela samozřejmé. Debian byl například první linuxovou distribucí, která obsahovala systém pro správu balíků, čímž se stala instalace programů triviální záležitostí. Debian byl také první linuxovou distribucí, kterou jste mohli aktualizovat bez přeinstalování celého systému. I dnes si Debian zachovává některé unikátní vlastnosti. Například jeho vývojový proces je ukázkou toho, že model otevřeného vývoje může fungovat i pro tak rozsáhlý projekt, jako je vývoj a údržba kompletního operačního systému. Vlastnost, kterou se Debian nejvíc odlišuje od ostatních linuxových distribucí, je jeho systém pro správu balíků. Tento soubor nástrojů dává administrátorovi systému Debian úplnou kontrolu nad balíky, ze kterých se systém skládá. Umožňuje mu například automatickou aktualizaci celé distribuce nebo naopak označení balíků, které by neměly být aktualizovány. Dokonce je možné upozornit systém na vlastní přeložené balíky a určit, jaké jsou závislosti mezi nimi a oficiálními balíky. Aby byl váš systém ochráněn před trojskými koňmi a jinými zlovolnými programy, debianí servery automaticky ověřují, že balíky přicházejí do distribuce od jejich skutečných správců. Debianí vývojáři rovněž usilují o to, aby byly programy nakonfigurovány bezpečně již při standardním nastavení. Jestliže se u distribuovaných balíků vyskytnou bezpečnostní problémy, jsou záhy k dispozici jejich opravy, které si můžete pomocí jednoduchých aktualizačních nástrojů automaticky stahovat a instalovat přes Internet. Pokud chcete získat podporu pro svůj systém s Debian GNU/Linuxem, nebo jen chcete komunikovat s vývojáři distribuce, můžete tak učinit pomocí více jak 160 diskusních klubů, které Debian spravuje. Pro přihlášení do některého z nich stačí vyplnit formulář na přihlašovací stránce. 1.4. Získání Debianu Informace o stažení Debian GNU/Linuxu z Internetu nebo seznam míst dodávajících oficiální CD s Debianem můžete nalézt na distribuční stránce. Seznam Debianích zrcadel obsahuje kompletní seznam oficiálních serverů, ze kterých si můžete Debian stáhnout. Aktualizace Debianu je velmi jednoduchá, protože systém je navržený tak, aby jej nebylo třeba přeinstalovávat. S prvotním nastavením systému pro budoucí aktualizace vám pomůže instalační program. 1.5. Získání nejnovější verze této příručky Tato příručka je živý dokument -- stále se mění, aktualizuje a zlepšuje. Nejčerstvější informace o Debian GNU/Linuxu verze 3.1, které se objevily až po oficiálním vydání, můžete najít na stránkách pro Debian 3.1. Aktualizovaná verze této příručky je rovněž k dispozici na stránkách oficiálního instalačního manuálu. 1.6. Organizace příručky Tato příručka si klade za cíl sloužit jako manuál pro nové uživatele Debianu a od čtenáře neočekává žádné speciální znalosti a zkušenosti. Předpokládá však, že máte obecnou představu o tom, jak funguje váš hardware. Také uživatelé-experti mohou v tomto dokumentu najít zajímavé informace jako např. velikost minimální instalace, detaily týkající se hardwaru podporovaného instalačním systémem Debianu apod. Zkušeným uživatelům doporučujeme některé pasáže přeskočit. Obecně lze říct, že je tento dokument pojat přímočaře a provede vás instalačním procesem krok za krokem. Následující seznam zachycuje jednotlivé kroky instalace a kapitoly, které se jimi zabývají. 1. Zjištění, zda-li vaše hardwarová konfigurace umožňuje instalaci systému, viz 2 - "Požadavky na počítač". 2. Záloha dat, naplánování instalace a konfigurace hardwaru předcházející instalaci systému, viz 3 - "Než začnete s instalací". Jestliže se chystáte instalovat na pevný disk s více operačními systémy, budete možná muset pro Debian vytvořit místo na diskovou oblast. 3. Získání potřebných instalačních souborů pro zvolenou metodu instalace, viz 4 - "Získání instalačních médií". 4. 5 - "Zavedení instalačního systému" popisuje zavedení instalačního systému. Zde také naleznete různé rady jak postupovat, pokud zavedení systému selže. 5. Samotnou instalací vás provede 6 - "Používáme instalační program Debianu". To zahrnuje výběr jazyka, nastavení modulů zařízení, zprovoznění sítě, aby se zbývající instalační soubory mohly stáhnout ze serveru poskytujícího Debian (pokud tedy neinstalujete z CD), rozdělení disku a instalaci minimálního funkčního systému. (Technickými detaily pro nastavení diskových oblastí se zabývá B - "Poznámky k rozdělování disku".) 6. Zavedení nově nainstalovaného systému a dokončení základního nastavení, viz 7 - "Zavedení vašeho nového systému". 7. Instalace dalšího softwaru, viz 7.2.5 - "Instalace balíčků". Jakmile nainstalujete systém, měli byste si přečíst 8 - "Co dál?". Tato kapitola vysvětluje, kam se máte podívat po dalších informacích o Unixu a Debianu a jak aktualizovat jádro systému. Konečně informace o tomto dokumentu a způsobu, jak do něj přispět, obsahuje D - "Administrivia". 1.7. O licenčních ujednáních Licenční podmínky většiny programů opravňují k používání programu pouze na jednom počítači. Debian GNU/Linux taková omezení nemá. Budeme rádi, pokud ho nainstalujete na další počítače ve škole či zaměstnání, zapůjčíte známým a pomůžete jim s instalací. Můžete dokonce vyrobit tisíce kopií a prodávat je. Stačí dodržet jistá omezení. To všechno je možné díky tomu, že Debian je založen na svobodném softwaru. Slovo svobodný neznamená, že software postrádá copyright, nebo že se distribuuje zdarma na CD. Znamená to, že licence jednotlivých programů nevyžadují poplatek za právo program kopírovat. Kdokoli může program rozšířit, přizpůsobit, pozměnit a výsledné dílo šířit dál. Poznámka Poznamenejme, že jako pragmatický ústupek svým uživatelům, balíčkují debianí vývojáři i software, který nesplňuje naši definici svobodného software. Tyto balíky nejsou součástí oficiální distribuce a jsou dostupné pouze v částech debianích zrcadel nazvaných contrib a non-free, případně na CD vyráběných třetími stranami. Obsah a struktura zrcadel jsou popsány v Debian FAQ pod názvem "The Debian FTP archives". Hodně programů v systému je licencovaných podle GNU General Public License (obecná veřejná licence) neboli krátce GPL. Licence GPL vyžaduje, abyste kdykoliv, když distribuujete kopii programu, zajistili dostupnost zdrojových kódů programu; to zaručuje, že vy, jakožto uživatelé, můžete dále modifikovat kód a přizpůsobit si software svým potřebám. Proto jsou ke všem takovým programům v systému Debian dostupné i zdrojové kódy.^[1] Některé programy v Debianu používají i jiná licenční ujednání. Autorská práva a licenční ujednání ke každému balíku lze nalézt v souboru /usr/share/doc/ jméno-balíku/copyright . Pokud se chcete dozvědět více o licencích a o tom, co Debian pokládá za svobodný software, podívejte se na Debian Free Software Guidelines. Nejdůležitější právní poznámka je, že tento software je bez jakékoliv záruky. Programátoři, kteří vytvořili tento software, to udělali pro prospěch celé komunity. Nezaručujeme, že software se bude hodit pro dané účely. Na druhou stranu, jelikož se jedná o svobodný software, můžete jej měnit tak, aby odpovídal vašim potřebám -- a využívat kódu ostatních, kteří stejným způsobem rozšiřují tento software. -------------- ^[1] Pokud se chcete dozvědět víc o tom, jak vyhledat a rozbalit zdrojové balíky, podívejte se do Debian FAQ na část "Basics of the Debian Package Management System". Kapitola 2. Požadavky na počítač Obsah 2.1. Podporovaná zařízení 2.1.1. Podporované počítačové architektury 2.1.2. Procesory, základní desky a grafické karty 2.1.3. Grafické karty 2.2. Instalační média 2.2.1. CD-ROM/DVD-ROM 2.2.2. Pevný disk 2.2.3. Síť 2.2.4. Un*x nebo systém GNU 2.2.5. Podporovaná datová média 2.3. Ostatní zařízení 2.4. Hardware určený pro GNU/Linux 2.4.1. Vyvarujte se uzavřených technologií 2.4.2. Falešná paritní paměť 2.5. Požadavky na operační paměť a diskový prostor 2.6. Hardware pro připojení k síti V této kapitole se dozvíte informace o hardwarových požadavcích distribuce a také zde naleznete odkazy na další informace o zařízeních podporovaných Linuxem a GNU programy. 2.1. Podporovaná zařízení Debian neklade na hardware jiná omezení než ta, která jsou dána jádrem Linuxu a programy GNU. Tedy na libovolné počítačové architektuře, na kterou bylo přeneseno jádro Linuxu, knihovna libc, překladač gcc atd., a pro kterou existuje port Debianu, můžete Debian nainstalovat. Viz stránka s porty (http:// www.debian.org/ports/arm/). Než abychom se snažili popsat všechny podporované konfigurace hardwaru pro architekturu ARM, zaměříme se spíše na obecné informace a uvedeme odkazy na doplňující dokumentaci. 2.1.1. Podporované počítačové architektury Debian 3.1 podporuje jedenáct hlavních počítačových architektur a několik jejich variant. +-----------------------------------------------------------------------------+ | Architektura |Označení v Debianu| Podarchitektura | Varianta | |-------------------+------------------+-------------------------+------------| | | | |vanilla | | | | |------------| |Intel x86 |i386 |  |speakup | | | | |------------| | | | |linux26 | |-------------------+------------------+-------------------------+------------| | | |Atari |atari | | | |-------------------------+------------| | | |Amiga |amiga | | | |-------------------------+------------| | | |68k Macintosh |mac | |Motorola 680x0 |m68k |-------------------------+------------| | | | |bvme6000 | | | | |------------| | | |VME |mvme147 | | | | |------------| | | | |mvme16x | |-------------------+------------------+-------------------------+------------| |DEC Alpha |alpha |  |  | |-------------------+------------------+-------------------------+------------| | | | |sun4cdm | |Sun SPARC |sparc |  |------------| | | | |sun4u | |-------------------+------------------+-------------------------+------------| | | | |netwinder | | | | |------------| | | | |riscpc | |ARM a StrongARM |arm |  |------------| | | | |shark | | | | |------------| | | | |lart | |-------------------+------------------+-------------------------+------------| | | |CHRP |chrp | | | |-------------------------+------------| |IBM/Motorola | |PowerMac |pmac | |PowerPC |powerpc |-------------------------+------------| | | |PReP |prep | | | |-------------------------+------------| | | |APUS |apus | |-------------------+------------------+-------------------------+------------| | | |PA-RISC 1.1 |32 | |HP PA-RISC |hppa |-------------------------+------------| | | |PA-RISC 2.0 |64 | |-------------------+------------------+-------------------------+------------| |Intel ia64-based |ia64 |  |  | |-------------------+------------------+-------------------------+------------| | | | |r4k-ip22 | | | |SGI Indy/Indigo 2 |------------| |MIPS (big endian) |mips | |r5k-ip22 | | | |-------------------------+------------| | | |Broadcom BCM91250A |sb1-swarm-bn| | | |(SWARM) | | |-------------------+------------------+-------------------------+------------| | | |Cobalt |cobalt | | | |-------------------------+------------| | | | |r4k-kn04 | |MIPS (little |mipsel |DECstation |------------| |endian) | | |r3k-kn02 | | | |-------------------------+------------| | | |Broadcom BCM91250A |sb1-swarm-bn| | | |(SWARM) | | |-------------------+------------------+-------------------------+------------| | | |IPL z VM-reader a DASD |generic | |IBM S/390 |s390 |-------------------------+------------| | | |IPL z pásky |tape | +-----------------------------------------------------------------------------+ Tato verze dokumentu se zabývá instalací na architektuře ARM. Pro ostatní podporované architektury jsou návody na stránkách Debian-Ports. 2.1.2. Procesory, základní desky a grafické karty Protože každá ARM podarchitektura vyžaduje speciální jádro, podporuje Debian instalaci pouze na nejběžnější systémy. Mimo jádra jsou všechny ostatní balíky společné a můžete je používat na libovolném ARM procesoru včetně xscale. Většina ARM procesorů může běžet v obou režimech adresování ("little-endian" i "big-endian"), avšak Debian podporuje pouze ARM procesory používající adresování "little-endian". Běžně podporované systémy jsou Netwinder Toto je ve skutečnosti pojmenování pro celou skupinu počítačů založených na procesoru StrongARM 110 a severním můstku Intel 21285. Patří sem Netwinder (pravděpodobně jeden z nejznámějších ARM počítačů), CATS (též známý jako EB110ATX), EBSA 285 a Compaq personal server (cps alias skiff). Bast Je moderní deska ARM 920 s 266MHz procesorem od Samsungu. Má integrované IDE, USB, sériový a paralelní port, grafickou a zvukovou kartu, flash disk a dva ethernetové porty. Systém má dobrý zavaděč, který je obsažen i v systémech CATS a Riscstation. RiscPC Tento počítač je nejstarší podporovaný hardware, na trh byl uveden v roce 1994. V ROM má uložen RISC OS, ze kterého může být pomocí linloaderu zaveden Linux. RiscPC má modulární procesorovou kartu, do které se typicky dají vsadit procesory 610 (30MHz) , 710 (40MHz) nebo Strongarm 110 na frekvenci 233MHz. Základní deska má integrované IDE, SVGA grafiku, paralelní a sériový port, port pro PS/2 klávesnici a proprietární port pro myš. Do proprietární sběrnice pro rozšiřování se podle konfigurace vejde až 8 rozšiřujících karet, z nichž některé jsou pod Linuxem podporovány. Riscstation Je nenákladný počítač založený na 56MHz 7500FE s integrovanou grafickou kartou, IDE, PS/2 klávesnicí a myší a dvěmi sériovými porty. Slabý procesorový výkon dohání cenou. Riscstation existuje ve dvou verzích. Jedna obsahuje RISC OS, druhá jednoduchý zavaděč. LART Modulární, otevřená hardwarová platforma zamýšlená pro nadšence. Aby byla užitečná pro instalaci Debianu, vyžaduje rozšiřující desku KSB. 2.1.3. Grafické karty Podpora grafických karet v grafickém režimu závisí na tom, zda pro kartu existuje ovladač v projektu XFree86. Většina grafických karet pro sloty PCI, AGP a PCIe funguje s XFree86 bezproblémově. Podrobnosti o podporovaných grafických kartách, sběrnicích, monitorech a ukazovacích zařízeních naleznete na http://www.xfree86.org/. Debian 3.1 je dodáván se systémem XFree86 verze 4.3.0. 2.2. Instalační média Tato podkapitola popisuje různé druhy instalačních médií, která můžete použít pro instalaci Debianu. Výhody a nevýhody jednotlivých médií pak podrobněji rozebírá kapitola 4 - "Získání instalačních médií". 2.2.1. CD-ROM/DVD-ROM Poznámka Kdykoliv v této příručce uvidíte napsáno "CD-ROM", čtěte to jako "CD-ROM nebo DVD-ROM", protože z hlediska operačního systému není mezi těmito technologiemi žádný rozdíl. Některé architektury umožňují instalaci z CD. Na počítačích s možností zavedení systému z CD mechaniky se lze při instalaci vyhnout použití disket. I v případě, že váš počítač neumí zavádět systém přímo z CD, můžete CD-ROM využít po počátečním zavedení systému z jiného média, viz 5 - "Zavedení instalačního systému". CD-ROM mechaniky IDE/ATAPI jsou podporovány na všech počítačích ARM. Na RiscPC jsou navíc podporovány také SCSI CD mechaniky. 2.2.2. Pevný disk Pro mnoho architektur je také zajímavá možnost zavedení instalačního systému z pevného disku. To však vyžaduje jiný operační systém, pomocí kterého nahrajete na disk instalační program. 2.2.3. Síť Systém také můžete zavést ze sítě. Příjemnou možností je bezdisková instalace. Systém se zavede z lokální sítě a všechny lokální souborové systémy se připojí přes NFS. Po instalaci jádra systému můžete doinstalovat zbytek Debianu přes libovolné síťové připojení (včetně PPP) pomocí služeb FTP nebo HTTP. 2.2.4. Un*x nebo systém GNU Pokud používáte jiný unixový systém, můžete jej využít pro instalaci Debian GNU /Linuxu a úplně tak obejít debian-installer popisovaný ve zbytku příručky. Tento způsob instalace je vhodný zejména pro uživatele s podivným hardwarem, který jinak není podporován instalačními médii, nebo na počítačích, které si nemohou dovolit prostoje. Jestliže vás zmíněná technika zajímá, přeskočte na C.4 - "Instalace Debianu ze stávajícího unixového/linuxového systému". 2.2.5. Podporovaná datová média Zaváděcí disky Debianu obsahují jádro s velkým množstvím ovladačů, aby fungovaly na co nejširší škále počítačů. Jestli se vám takto připravené jádro zdá pro běžné použití zbytečně velké, pročtěte si návod o přípravě vlastního jádra (8.4 - "Kompilace nového jádra"). Podpora co nejvíce zařízení na instalačních discích je žádoucí pro snadnou instalaci na libovolném hardwaru. 2.3. Ostatní zařízení V Linuxu můžete používat nejrůznější hardwarové vybavení jako myši, tiskárny, scannery, televizní karty a zařízení PCMCIA a USB. Většina z nich však není pro instalaci nutná. 2.4. Hardware určený pro GNU/Linux V současnosti již někteří prodejci dodávají počítače s nainstalovaným Debianem, případně jinou distribucí GNU/Linuxu. Patrně si za tuto výhodu něco připlatíte, ale zbavíte se starostí, poněvadž máte jistotu, že hardware počítače je se systémem GNU/Linux plně kompatibilní. Ať už zakoupíte počítač s instalací GNU/Linuxu nebo bez ní, je důležité se přesvědčit, že je hardware podporován jádrem operačního systému. Zkontrolujte si, jestli jsou všechna zařízení v počítači uvedena ve výše zmíněných odkazech jako podporovaná. Při nákupu se netajte tím, že kupujete počítač, na kterém poběží Linux. Dejte přednost zboží, jehož výrobci Linux podporují. 2.4.1. Vyvarujte se uzavřených technologií Někteří výrobci hardwaru nám neposkytují informace potřebné k napsání ovladačů pro Linux, případně požadují podepsat smlouvu o uchování těchto informací v tajnosti před třetími osobami, což znemožňuje uveřejnění zdrojového kódu pro takový ovladač. Z důvodu nedostupnosti dokumentace pro ně neexistují ovladače pro Linux. Můžete výrobce požádat o uvolnění dokumentace a pokud se na něj obrátí více lidí, uvědomí si, že komunita okolo svobodného softwaru představuje důležitou skupinu zákazníků. 2.4.2. Falešná paritní paměť Pod označením paritní paměť se většinou prodávají tzv. virtuálně paritní paměťové moduly. Moduly SIMM s virtuální paritou se dají často (ale ne vždy) rozpoznat tak, že oproti neparitním pamětem mají navíc pouze jeden čip. (Ten je pak menší než zbývající čipy.) Paměti s virtuální paritou pracují stejně jako neparitní paměť a na rozdíl od skutečně paritních modulů SIMM na uzpůsobených základních deskách nedokáží rozpoznat jednobitovou paměťovou chybu. Za virtuálně paritní moduly SIMM nemá cenu platit víc než za obyčejné neparitní. Skutečně paritní moduly SIMM jsou dražší, neboť na každých 8 bitů je potřeba jeden navíc. Pokud vyžadujete vyčerpávající informace o pamětech pro ARM a chcete doporučení, jakou paměť si koupit, podívejte se na PC Hardware FAQ. 2.5. Požadavky na operační paměť a diskový prostor K instalaci potřebujete alespoň 32MB operační paměti a 110MB volného místa na disku. Pro minimální konzolový systém (všechny balíky ze sekce standardní) je zapotřebí 250 MB diskového prostoru. Pokud chcete nainstalovat rozumnou část distribuce včetně systému X Window a vývojového prostředí, budete potřebovat alespoň 400 MB. Víceméně úplnou instalaci lze směstnat na 800 MB, ale počítejte s tím, že moderní desktopové prostředí zabere několik gigabajtů. 2.6. Hardware pro připojení k síti Na počítačích NetWinder a CATS jsou následující síťová rozhraní podporována přímo zaváděcími disky: * PCI-based NE2000 * DECchip Tulip Zaváděcí disky na počítačích RiscPC podporují tyto síťové karty: * Ether1 * Ether3 * EtherH Jestliže je vaše karta zmíněna v předchozím seznamu, můžete provést celou instalaci ze sítě bez použití disket nebo CD. Všechny ostatní síťové karty (NIC) podporované linuxovým jádrem by měly být podporovány i zaváděcími disky. Možná budete muset zavést ovladač síťové karty jako modul -- to znamená, že pro instalaci jádra a modulů budete muset použít jiné médium. Kapitola 3. Než začnete s instalací Obsah 3.1. Přehled instalačního procesu 3.2. Zálohujte si svá data! 3.3. Dále budete potřebovat 3.3.1. Dokumentace 3.3.2. Hledání zdrojů informací o hardwaru 3.3.3. Hardwarová kompatibilita 3.3.4. Nastavení sítě 3.4. Splnění minimálních hardwarových požadavků 3.5. Předrozdělení disku pro více operačních systémů 3.6. Než začnete s instalací ... 3.6.1. Různé hardwarové problémy Tato kapitola se zabývá přípravou pro instalaci Debianu ještě před zavedením instalačního programu. To zahrnuje zazálohování dat, zjištění informací o hardwaru a další nezbytné kroky. 3.1. Přehled instalačního procesu Jenom na okraj bychom chtěli poznamenat, že kompletní reinstalace Debianu je velmi výjimečná událost, kterou má nejčastěji na svědomí mechanická závada pevného disku. Na rozdíl od mnoha známých operačních systémů, které musíte při přechodu na novější verzi instalovat úplně znovu, nebo alespoň přeinstalovat aplikace, Debian GNU/Linux se umí aktualizovat za běhu. Pokud by nová verze programu vyžadovala nové verze ostatních balíků, nebo byla nějakým způsobem konfliktní s jiným programem, balíčkovací systém Debianu se o vše postará. Protože máte k dispozici mocné aktualizační nástroje, měli byste o kompletní reinstalaci uvažovat pouze jako o poslední možnosti. Instalační systém není navržen aktualizaci staršího systému. Následuje stručný přehled instalačního procesu: 1. Nejprve si zazálohujete všechna důležitá data (hlavně dokumenty). 2. Poté posbíráte co nejvíce informací o svém počítači a seženete si potřebnou dokumentaci (např. dokumenty odkazované z této příručky). 3. Na pevném disku vytvoříte volné rozdělitelné místo (pro Debian). 4. Stáhnete si soubory instalačního systému a všechny potřebné ovladače. (Pokud instalujete z CD, tento krok ignorujte). 5. Připravíte si zaváděcí pásky/diskety/USB klíčenky, nebo na příslušná místa nakopírujete zaváděcí soubory. (Většina uživatelů může k zavedení použít některé z CD.) 6. Zavedete instalační systém. 7. Zvolíte jazyk pro instalaci. 8. Nastavíte síťové připojení. 9. Vytvoříte a připojíte oblasti pro Debian. 10. Můžete pozorovat automatické stažení, instalaci a nastavení základního systému. 11. Nainstalujete zavaděč, kterým budete spouštět Debian GNU/Linux (případně i původní operační systém). 12. Spustíte svůj nově nainstalovaný systém a provedete základní nastavení. 13. Doinstalujete další software podle svého uvážení (buď v podobě úloh a/nebo balíků). Pokud máte s některým instalačním krokem problémy, je dobré vědět, který balík je za danou situaci zodpovědný. Nuže, představujeme vám hlavní softwarové role v tomto instalačním dramatu: debian-installer (instalační program) je hlavní náplní této příručky. Rozpoznává hardware a nahrává správné ovladače, rozděluje disky, instaluje linuxové jádro a dohlíží na programy dhcp-client, aby nastavil síťové připojení a debootstrap, aby nainstaloval balíky základního systému. V této fázi instalace hraje své epizodní role mnohem více herců, ale úloha debian-installeru končí s prvním zavedením nového systému. Po zavedení nového systému přebírá hlavní roli base-config, který se stará o nastavení časové zóny (pomocí tzsetup), přidávání uživatelů (přes balík shadow) a nastavení systému pro instalaci balíčků (programem apt-setup). Ještě před odchodem ze scény spustí program tasksel, kterým si můžete doinstalovat celé skupiny spřízněných programů, a poté volitelně program aptitude, kterým můžete vybírat jednotlivé balíky. Vraťme se zpět do doby, kdy debian-installer skončila svou práci a systém se prvně zavádí. Tou dobou máte k dispozici pouze systém ovládaný z příkazové řádky, protože grafické prostředí ještě nebylo nainstalováno. Nainstalovat je můžete nejdříve při spuštění programů tasksel nebo aptitude. Grafické prostředí je volitelné proto, protože hodně systémů Debian GNU/Linux slouží jako servery, a ty ke své činnosti grafické rozhraní nepotřebují. Vezměte, prosím, na vědomí, že X Window System je od instalačního systému úplně oddělen a protože je mnohem více komplikovaný, nezabýváme se jím ani v této příručce. 3.2. Zálohujte si svá data! Před instalací si vytvořte zálohu všech souborů, které máte na disku, protože byste o ně při instalaci mohli přijít. Je totiž velmi pravděpodobné, že budete muset přerozdělit pevný disk, abyste si pro Debian GNU/Linux udělali místo. Při rozdělování disku byste vždy měli počítat s tím, že můžete ztratit všechna data. Instalační programy jsou docela spolehlivé a většina z nich je prověřená lety používání, ale jedna chybná odpověď by se vám mohla zle vymstít. I po uchování obsahu disků buďte opatrní a promyslete si odpovědi a kroky při instalaci. Dvě minuty přemýšlení mohou ušetřit hodiny zbytečné práce. Jestliže budete instalovat Linux na počítač, kde již máte jiný operační systém, přesvědčete se, že máte po ruce média pro jeho instalaci. Zvlášť v případě, kdy byste se chystali přerozdělit systémový disk, by se vám mohlo stát, že bude nutné znovu nainstalovat zavaděč původního systému, nebo dokonce celý systém. 3.3. Dále budete potřebovat 3.3.1. Dokumentace 3.3.1.1. Instalační manuál Dokument, který právě čtete, je oficiální verze instalační příručky pro vydání Debianu sarge a je dostupný v různých formátech a jazykových verzích. 3.3.1.2. Domumentace k hardwaru Obsahuje spousty užitečných informací o konfiguraci resp. provozování různého hardwaru. 3.3.2. Hledání zdrojů informací o hardwaru V mnoha případech umí instalační program rozpoznat hardware automaticky, ale podle hesla "vždy připraven" doporučujeme, abyste se před instalací se svým hardwarem seznámili poněkud důvěrněji. Informace o hardwaru můžete získat: * Z manuálů, které jste získali spolu s příslušným hardwarem. * Z BIOSu vašeho počítače. K těmto informacím se dostanete, když během startu počítače stisknete určitou kombinaci kláves. Často to bývá klávesa Delete. * Z krabic, ve kterých byly části hardware zabaleny. * Ze systémových příkazů nebo nástrojů původního operačního systému. Zvláště užitečné informace jsou o pevném disku a paměti RAM. * Od vašeho správce nebo poskytovatele Internetu. Tyto informace vám mohou pomoci při nastavení sítě a elektronické pošty. Tabulka 3.1. Hardwarové informace nutné pro instalaci +-----------------------------------------------------------------------------+ | Hardware | užitečné informace | |-----------+-----------------------------------------------------------------| | |Počet. | | |-----------------------------------------------------------------| | |Jejich pořadí v systému. | | |-----------------------------------------------------------------| | |Typ IDE nebo SCSI (většina počítačů má disky IDE) | |Pevné disky|-----------------------------------------------------------------| | |Dostupné volné místo. | | |-----------------------------------------------------------------| | |Diskové oddíly. | | |-----------------------------------------------------------------| | |Oddíly, na kterých jsou nainstalovány jiné operační systémy | |-----------+-----------------------------------------------------------------| | |Výrobce a model. | | |-----------------------------------------------------------------| | |Podporovaná rozlišení. | | |-----------------------------------------------------------------| | |Horizontální obnovovací frekvence. | |Monitor |-----------------------------------------------------------------| | |Vertikální obnovovací frekvence. | | |-----------------------------------------------------------------| | |Podporovaná barevná hloubka (počet barev). | | |-----------------------------------------------------------------| | |Velikost obrazovky. | |-----------+-----------------------------------------------------------------| | |Typ: sériová, PS/2 nebo USB. | | |-----------------------------------------------------------------| | |Port. | |Myš |-----------------------------------------------------------------| | |Výrobce. | | |-----------------------------------------------------------------| | |Počet tlačítek. | |-----------+-----------------------------------------------------------------| | |Výrobce a model | |Síť |-----------------------------------------------------------------| | |Typ adaptéru. | |-----------+-----------------------------------------------------------------| | |Výrobce a model. | |Tiskárna |-----------------------------------------------------------------| | |Podporovaná tisková rozlišení. | |-----------+-----------------------------------------------------------------| | |Výrobce a model. | | |-----------------------------------------------------------------| |Grafická |Dostupná videopaměť. | |karta |-----------------------------------------------------------------| | |Podporovaná rozlišení a barevné hloubky (měli byste porovnat se | | |schopnostmi monitoru). | +-----------------------------------------------------------------------------+ 3.3.3. Hardwarová kompatibilita Mnoho značkových výrobků pracuje pod Linuxem bez problémů a podpora hardwaru pro Linux se zlepšuje každým dnem. Přes to všechno Linux nepodporuje tolik typů hardwaru jako některé jiné operační systémy. Možný postup při ověřování hardwarové kompatibility: * Zkontrolujte webové stránky výrobce, zda nemá nové ovladače. * Hledejte na webových stránkách nebo v manuálech informace o emulaci. Je možné, že některé méně známé značky používají stejné ovladače nebo nastavení, jako jejich známější kolegové. * Prohlejte seznamy hardwaru kompatibilního s Linuxem. * Hledejte na Internetu zkušenosti jiných uživatelů. 3.3.4. Nastavení sítě Pokud bude váš počítač trvale připojen do sítě (myslí se ethernetové a obdobné připojení, ne PPP), zjistěte si od správce sítě následující informace. * Název počítače (možná si počítač pojmenujete sami). * Název vaší domény. * IP adresu vašeho počítače. * Síťovou masku. * IP adresu brány tj. počítače spojujícího vaši síť s další sítí (nebo Internetem), pokud na vaší síti brána je. * IP adresu jmenného serveru, který zprostředkovává převod názvů počítačů na IP adresy (DNS). Pokud vám správce sítě doporučí použít DHCP server, nemusíte tyto informace zjišťovat, protože DHCP server nastaví váš počítač automaticky. Používáte-li bezdrátové připojení, měli byste navíc zjistit: * ESSID vaší bezdrátové sítě. * Bezpečnostní WEP klíč (pokud jej používáte). 3.4. Splnění minimálních hardwarových požadavků Porovnejte seznam svého hardware s následující tabulkou, ve které zjistíte, zda můžete použít zamýšlený typ instalace. Skutečné minimální požadavky mohou být nižší než uvádí tabulka, ale většina uživatelů by asi nebyla spokojena s rychlostí systému. Vždy záleží na konkrétních požadavcích a možnostech. Tabulka 3.2. Doporučené minimální požadavky +----------------------------------------------+ | Typ instalace | RAM | Pevný disk | |------------------+-------------+-------------| |Bez kanc. aplikací|24 megabajtů |450 megabajtů| |------------------+-------------+-------------| |Pracovní stanice |64 megabajtů |1 gigabajt | |------------------+-------------+-------------| |Server |128 megabajtů|4 gigabajty | +----------------------------------------------+ Pro představu zde uvádíme několik typických využití Debianu. Další ideu o zabraném místu můžete získat pohledem do tabulky C.3 - "Místo potřebné pro úlohy". Standardní server Tento malý profil je vhodný pro očesaný server, který neobsahuje zbytečné vymoženosti pro obyčejné uživatele. Obsahuje FTP server, web server, DNS, NIS, a POP. Zabere okolo 100MB, plus musíte připočíst velikost dat, která budete poskytovat. Desktop Standardní desktop obsahující X Window System, celá desktopová prostředí, grafické a zvukové aplikace, editory, etc. Balíčky zaberou asi 2GB, ale pečlivým výběrem se můžete dostat na mnohem nižší číslo. Pracovní konzole Více ořezaná pracovní stanice bez X Window System a X aplikací. Pravděpodobně bude vhodná pro laptopy a přenosné počítače. Velikost je zhruba 140MB. Vývojářská stanice Desktop se všemi vývojářskými balíčky, jako je Perl, C, C++, atd. Velikost je okolo 475MB. Předpokládejme, že přidáte X11 a nějaké další balíčky pro nejrůznější použití. Pak byste měli počítat s asi 800MB zabraného místa. Pamatujte, že všechny uvedené velikosti jsou orientační a že neobsahují další věci, které obvykle v systému bývají (jako třeba pošta, soubory uživatelů, data). Při přidělování místa pro své vlastní soubory a data je vždy lepší být velkorysý. Zejména oblast /var obsahuje hodně dat závislých na konkrétní situaci. Například soubory programu dpkg mohou klidně zabrat 20MB, ani nemrknete. Dále sem zapisuje třeba apt-get, který zde odkládá stažené balíky před samotnou instalací. Pokud přidáme velikost logovacích souborů (většinou v řádech MB) a ostatní proměnlivá data, měli byste pro /var uvažovat o alokování minimálně 100MB. 3.5. Předrozdělení disku pro více operačních systémů Rozdělením disku se na disku vytvoří několik vzájemně nezávislých oddílů (angl. partition). Každý oddíl je nezávislý na ostatních. Dá se to přirovnat k bytu rozčleněnému zdmi -- přidání nábytku do jedné místnosti nemá na ostatní místnosti žádný vliv. Jestliže už na počítači máte nějaký operační systém a chcete na stejný disk ještě umístit Linux, patrně se nevyhnete přerozdělení disku. Debian pro sebe potřebuje vlastní diskové oblasti a nemůže být nainstalován na oblasti systému Windows nebo třeba MacOS. Je sice možné sdílet některé oblasti s jinými systémy, ale popis je mimo rozsah tohoto dokumentu. Minimálně budete potřebovat jednu oblast pro kořenový souborový systém. Informace o aktuálním rozdělení disku můžete získat dělicím programem svého stávajícího operačního systému. Každý dělicí nástroj umožňuje prohlížet oblasti bez jejich modifikace. Obecně změna oddílu, na kterém je souborový systém, znamená ztrátu dat, takže si raději disk před změnami do tabulky diskových oddílů zazálohujte. Podle analogie s bytem a zdmi, z bytu také raději vynesete veškerý nábytek, než budete přestavovat zdi. Jestliže má váš počítač více než jeden pevný disk, můžete celý disk vyhradit pro Debian a dělením disku se můžete zabývat až v průběhu instalace. Oddílový program obsažený v instalačním programu se s tím jednoduše vypořádá. Stejně tak pokud máte pouze jeden pevný disk a chcete kompletně nahradit stávající operační systém Debianem, může rozdělení disku proběhnout až během instalace (viz 6.3.2.1 - "Rozdělení disků"). Pozor: pokud startujete instalační systém z pevného disku a potom tento disk rozdělíte, smažete si zaváděcí soubory a musíte doufat, že se instalace povede napoprvé. (Minimálně v tomto případě je dobré mít u sebe nástroje pro oživení počítače, jako jsou zaváděcí diskety nebo CD s původním systémem a podobně.) Také v případě, že již máte na disku několik oblastí a potřebné místo můžete získat jejich smazáním, můžete počkat s rozdělením disku a rozdělit jej až při instalaci. I tak byste si měli raději tuto kapitolu přečíst, protože někdy mohou nastat okolnosti, které vás k rozdělení disku před instalací stejně donutí (například vynucené pořadí některých oblastí). Ve všech ostatních případech musíte disk rozdělit ještě před instalací, abyste pro Debian vytvořili volné místo. Pokud některé z oblastí budou patřit k jinému operačnímu systému, vytvořte je pomocí oddílových programů daného systému. Stejně tak nedoporučujeme vytvářet linuxové oblasti nástroji z jiných operačních systémů. (Každý systém ví nejlépe, co mu chutná.) Jestliže budete mít na počítači více operačních systémů, měli byste tyto systémy instalovat před Debianem. Instalační programy Windows a jiných systémů by mohly zabránit startu Debianu nebo vás navést k přeformátování některých oblastí. Tyto problémy můžete úspěšně vyřešit, případně se jim úplně vyhnout, ale nejjistější je instalovat Debian jako poslední systém. Jestliže máte, jako většina kancelářských počítačů, pouze jeden pevný disk s oblastí o maximální velikosti a chcete zavádět oba operační systémy (původní systém a Debian), musíte: 1. Zazálohovat vše v počítači. 2. Zavést z disket nebo CD dodaných s původním operačním systémem. 3. Oddílovým programem původního systému vytvořit oblast(i) pro původní systém a ponechat volné místo pro Debian. 4. Nainstalovat původní operační systém do jeho nových oblastí. 5. Vyzkoušet, že původní systém funguje a stáhnout si instalační soubory Debianu. 6. Zavést instalátor Debianu a pokračovat v instalaci. 3.6. Než začnete s instalací ... Tato část vás provede nastavením hardwaru, který je občas potřeba před vlastní instalací mírně připravit. Obecně se tím myslí kontrola a případná změna nastavení firmware systému. Firmware je nejnižší úroveň softwaru, který je využíván zařízeními v počítači, a rozhodujícím způsobem ovlivňuje start počítače po jeho zapnutí. Také se zde dozvíte o některých známých hardwarových problémech ovlivňujících spolehlivost systému Debian GNU/Linux 3.6.1. Různé hardwarové problémy Mnoho uživatelů se pokoušelo přetaktovat chod procesoru na vyšší než určenou frekvenci (např. 400MHz na 433MHz). Správná funkce počítače pak může být závislá na teplotě a dalších faktorech a někdy hrozí i poškození systému. Jednomu z autorů tohoto dokumentu fungoval přetaktovaný systém přes rok bezchybně a pak začalo docházet k nenadálému ukončení běhu kompilátoru gcc s chybou unexpected signal při kompilaci jádra. Nastavení rychlosti CPU na nominální hodnotu tyto problémy odstranilo. Kompilátor gcc často jako první poukáže na problémy s pamětí (nebo na jiné hardwarové problémy způsobující nepředvídatelnou modifikaci dat), neboť vytváří velké datové struktury, které opakovaně prochází. Chyba v uložení dat způsobí vygenerování neplatné instrukce nebo přístup na neexistující adresu. Symptomem je pak ukončení překladu chybou unexpected signal (neočekávaný signál). 3.6.1.1. Více než 64 MB operační paměti Linux nedokáže vždy správně určit dostupnou paměť v systému. Podívejte se na 5.2 - "Zaváděcí parametry". Kapitola 4. Získání instalačních médií Obsah 4.1. Oficiální sada CD-ROM 4.2. Stažení souborů z debianích zrcadel 4.2.1. Kde se nalézají instalační obrazy? 4.3. Příprava souborů pro zavedení ze sítě pomocí TFTP 4.3.1. Nastavení RARP serveru 4.3.2. Nastavení BOOTP serveru 4.3.3. Nastavení DHCP serveru 4.3.4. Povolení TFTP serveru 4.3.5. Přesun TFTP obrazů na místo 4.4. Automatická Instalace 4.4.1. debian-installer 4.1. Oficiální sada CD-ROM Nejsnazší cesta k instalaci Debianu vede přes oficiální sadu debianích CD (viz seznam dodavatelů). Pokud máte rychlé připojení k síti a vypalovací mechaniku, můžete si stáhnout obrazy CD z debianího zrcadla a vyrobit si vlastní sadu. (Postup naleznete na webové stránce debianích CD.) Jestliže již CD máte a váš počítač z nich umí zavést systém, můžete přeskočit rovnou na 5 - "Zavedení instalačního systému". Přestože Debian zabírá několik CD, je nepravděpodobné, že byste potřebovali všechny disky, protože balíky jsou na nich seřazeny podle oblíbenosti, takže většinu programů nainstalujete z prvního CD. Také můžete použít DVD verzi, která vám ušetří místo na poličce a navíc se vyhnete diskžokejské práci s hromadou CD. Pokud sice CD máte, ale váš počítač nepodporuje zavádění z CD-ROM, můžete zahájit instalaci zavedením instalačního systému z ze sítě, nebo ručním zavedením jádra z CD. Soubory, které potřebujete k zavedení instalačního systému alternativními cestami, se rovněž nachází na CD. Organizace adresářů na CD je shodná se strukturou debianího archívu na Internetu, takže cesty k souborům uváděné dále v dokumentu můžete jednoduše vyhledat jak na CD, tak i na síti. Po zavedení instalačního systému do paměti se již budou všechny potřebné soubory kopírovat z CD. Pokud sadu CD nemáte, budete si muset stáhnout soubory instalačního sytému a nakopírovat je na připojený počítač tak, aby se z nich mohl zavést instalační systém. 4.2. Stažení souborů z debianích zrcadel Nejbližší (a tedy pravděpodobně nejrychlejší) zrcadlo naleznete v seznamu zrcadel Debianu. Až budete stahovat soubory z debianího zrcadla, použijte binární mód, ne textový nebo automatický. 4.2.1. Kde se nalézají instalační obrazy? Instalační obrazy jsou umístěny na každém zrcadle Debianu v adresáři debian/ dists/sarge/main/installer-arm/current/images/. Význam jednotlivých obrazů popisuje soubor MANIFEST. 4.2.1.1. Instalační soubory pro RiscPC Instalační program na RiscPC se zavede přímo z RISC OS. Všechny potřebné soubory jsou v jednom Zip archívu ( .../current/riscpc/dinstall.zip). Archív si stáhněte na počítač, zkopírujte komponenty linloader.!Boot na příslušné místo a spusťte !dInstall. 4.2.1.2. Instalační soubory pro NetWinder NetWinder se nejjednodušeji zavede ze sítě za použití připraveného TFTP obrazu .../current/netwinder/tftpboot.img . 4.2.1.3. Instalační soubory pro CATS Jediný podporovaný způsob zavedení CATS počítače je použití kombinovaného obrazu ( .../current/cats/tftpboot.img ). Ten můžete zavést z libovolného zařízení, které je dostupné v zavaděči Cyclone. 4.3. Příprava souborů pro zavedení ze sítě pomocí TFTP Pokud je váš počítač připojen do lokální sítě, můžete jej zavést ze sítě pomocí TFTP. Jestliže chcete pomocí TFTP zavést instalační systém, musíte na vzdáleném počítači nakopírovat zaváděcí soubory do specifických adresářů a povolit zavádění vaší stanice. Musíte nastavit TFTP server a často i BOOTP server nebo RARP nebo DHCP server. Klientovi můžete sdělit jeho IP adresu protokolem RARP (Reverse Address Resolution Protocol) nebo BOOTP. BOOTP je IP protokol, který informuje počítač o jeho IP adrese a prozradí mu, odkud si má stáhnout zaváděcí obraz. DHCP (Dynamic Host Configuration Protocol) je flexibilnější, zpětně kompatibilní rozšíření protokolu BOOTP. Některé systémy mohou být nastaveny pouze pomocí DHCP. Pro přenos zaváděcího obrazu ke klientovi se používá protokol TFTP (Trivial File Transfer Protocol). Teoreticky můžete použít server na libovolné platformě, která jej implementuje. Ukázky v této kapitole se vztahují k operačním systémům SunOS 4.x, SunOS 5.x (neboli Solaris) a GNU/Linux. 4.3.1. Nastavení RARP serveru Pro úspěšné nastavení RARP serveru potřebujete znát ethernetovou adresu klienta (stanice, kterou zavádíte), jinými slovy MAC adresu. Pokud tuto informaci nemáte k dispozici, můžete zavést do záchranného (rescue) režimu (např. pomocí záchranné diskety) a použít příkaz /sbin/ifconfig eth0. Na RARP serveru používajícím linuxové jádro řady 2.2 potřebujete zanést příslušný záznam do RARP tabulky udržované jádrem. Můžete toho dosáhnout příkazy: # /sbin/rarp -s jméno-klienta eternetová-adresa-klienta # /usr/sbin/arp -s ip-adresa-klienta eternetová-adresa-klienta Pokud uvidíte hlášku SIOCSRARP: Invalid argument pravděpodobně budete muset zavést jaderný modul s rarp, nebo, pokud jej nemáte, překompilovat jádro s RARP podporou. Zkuste příkaz modprobe rarp a pak znovu spusťte předchozí příkazy. Na systémech používajících jádro řady 2.4 žádný RARP modul neexistuje a místo něj byste měli použít program rarpd. Postup je podobný jako u SunOS v následujícím odstavci. Pokud používáte SunOS, musíte zaručit, že ethernetová adresa klienta bude zaznamenána v databázích "ethers" (buďto v souboru /etc/ethers nebo pomocí NIS/ NIS+) a "hosts". Nyní můžete spustit RARP démona. V systému SunOS 4 spusťte (jako superuživatel root) /usr/etc/rarpd -a; v systému SunOS 5 použijte /usr/ sbin/rarpd -a. 4.3.2. Nastavení BOOTP serveru V GNU/Linuxu můžete použít v zásadě dva BOOTP servery. Jednak je to CMU bootpd a druhý je vlastně DHCP server -- ISC dhcpd. V distribuci Debian GNU/Linux jsou k dispozici v balíčcích bootp a dhcp. Pokud chcete použít CMU bootpd, musíte nejprve odkomentovat (nebo přidat) jeden důležitý řádek v souboru /etc/inetd.conf. V systému Debian GNU/Linux můžete spustit update-inetd --enable bootps a následně restartovat inetd pomocí /etc/ init.d/inetd reload. V jiných systémech přidejte řádku, která bude vypadat zhruba takto: bootps dgram udp wait root /usr/sbin/bootpd bootpd -i -t 120 Nyní musíte vytvořit soubor /etc/bootptab. Jeho struktura je velmi podobná té, co používají staré dobré soubory printcap, termcap, a disktab ze systému BSD. Bližší informace jsou v manuálové stránce bootptab. Pokud používáte CMU bootpd, musíte rovněž znát hardwarovou (MAC) adresu klienta. Následuje příklad souboru /etc/bootptab: client:\ hd=/tftpboot:\ bf=tftpboot.img:\ ip=192.168.1.90:\ sm=255.255.255.0:\ sa=192.168.1.1:\ ha=0123456789AB: Z příkladu budete muset změnit minimálně volbu "ha", která značí hardwarovou adresu klienta. Volba "bf" specifikuje soubor, který si klient stáhne protokolem TFTP, viz 4.3.5 - "Přesun TFTP obrazů na místo". V kontrastu s předchozím je nastaveni BOOTP pomocí ISC dhcpd velmi jednoduché, protože dhcpd považuje BOOTP klienty za speciální případ DHCP klientů. Některé architektury však vyžadují pro zavádění klientů pomocí BOOTP komplikované nastavení. Je-li to váš případ, přečtěte si 4.3.3 - "Nastavení DHCP serveru". V opačném případě stačí v konfiguračním souboru vložit do bloku podsítě, ve které se nachází klient, direktivu allow bootp. Potom restartujte dhcpd server příkazem /etc/init.d/dhcpd restart. 4.3.3. Nastavení DHCP serveru Jedním ze svobodných DHCP serverů je ISC dhcpd. Debian GNU/Linux jej obsahuje jako balík dhcp. Následuje ukázka jednoduchého konfiguračního souboru (obvykle /etc/dhcpd.conf): option domain-name "priklad.cz"; option domain-name-servers ns1.priklad.cz; option subnet-mask 255.255.255.0; default-lease-time 600; max-lease-time 7200; server-name "karel"; subnet 192.168.1.0 netmask 255.255.255.0 { range 192.168.1.200 192.168.1.253; option routers 192.168.1.1; } host clientname { filename "/tftpboot/tftpboot.img"; server-name "karel"; next-server dalsiserver.priklad.cz; hardware ethernet 01:23:45:67:89:AB; fixed-address 192.168.1.90; } Poznámka: novější (a preferovaný) balík dhcp3 používá konfigurační soubor /etc/ dhcp3/dhcpd.conf. V tomto příkladu máme jeden server jménem karel, který obstarává práci DHCP a TFTP serveru a také slouží jako brána do sítě. Ve svém nastavení si musíte změnit alespoň doménové jméno, jméno serveru a hardwarovou adresu klienta. Položka filename by měla obsahovat název souboru, který si klient stáhne přes TFTP. Po úpravách konfiguračního souboru musíte restartovat dhcpd příkazem /etc/ init.d/dhcpd restart. 4.3.4. Povolení TFTP serveru Aby vám TFTP server fungoval, měli byste nejprve zkontrolovat, zda je tftpd povolen. Toho obvykle docílíte následující řádkou v souboru /etc/inetd.conf: tftp dgram udp wait nobody /usr/sbin/tcpd in.tftpd /tftpboot Při instalaci z debianích balíků se o nic nemusíte starat, protože se tento řádek založí automaticky při instalaci balíku. Podívejte se do souboru /etc/inetd.conf a zapamatujte si název adresáře, jehož jméno je za in.tftpd; budete jej dále potřebovat. Přepínač -l umožňuje některým verzím in.tftpd zaznamenávat všechny požadavky, které mu byly zaslány, do systémových logů. To je vhodné zejména v situaci, kdy zavádění neprobíhá tak, jak má. Pokud musíte změnit obsah souboru /etc/inetd.conf, musíte proces inetd upozornit, aby aktualizoval svá nastavení. Na počítači s Debianem stačí spustit /etc/init.d/inetd reload. Na jiných systémech musíte zjistit ID běžícího procesu inetd a spustit kill -HUP inetd-pid. 4.3.5. Přesun TFTP obrazů na místo Dále je potřeba umístit příslušný TFTP obraz (viz 4.2.1 - "Kde se nalézají instalační obrazy?") do adresáře, kde má tftpd uloženy obrazy, obvykle / tftpboot. Bohužel TFTP klient očekává jméno souboru v určitém tvaru, pro který neexistují žádné závazné standardy. Proto ještě musíte na příslušný obraz vytvořit odkaz, který tftpd použije pro zavedení konkrétního klienta. 4.4. Automatická Instalace Pokud spravujete více obdobných počítačů, můžete využít plně automatickou instalaci. Příslušné balíky se jmenují fai, replicator, systemimager, autoinstall a samozřejmě debian-installer 4.4.1. debian-installer Instalační program Debianu podporuje automatické instalace pomocí předkonfiguračních souborů. Předkonfigurační soubor obsahuje odpovědi na otázky, které se debian-installer ptá během instalace. Tento soubor můžete nahrát ze sítě nebo z vyměnitelného média. Touto metodou můžete přednastavit hodnoty pro většinu dialogů v debian-installer, ale existuje několik výjimek. Můžete použít volné místo nebo rozdělit celý disk, ale nemůžete využít stávající oblasti. Momentálně také nelze přednastavit RAID a LVM. S výjimkou síťových modulů nelze nastavit ani parametry modulů jádra. Předkonfigurační soubor má stejný formát jako používá příkaz debconf-set-selections. Dobře dokumentovaný funkční příklad takového souboru naleznete v dodatku C.1 - "Příklad předkonfiguračního souboru". Další možností je projít ruční instalací a poté příkazem debconf-get-selections (z balíku debconf-utils) uložit databáze debconfu a cdebconfu (/var/log/debian-installer/ cdebconf) do jediného souboru: $ debconf-get-selections --installer > soubor $ debconf-get-selections >> soubor Takto vytvořený soubor však bude obsahovat položky, které by neměly být přednastaveny a ty mohou způsobit problémy. Soubor z dodatku C.1 - "Příklad předkonfiguračního souboru" je pro většinu uživatelů lepší volba. Předkonfigurační soubor pak můžete upravit dle potřeb a nahrát na webový server nebo umístit na zaváděcí média debian-installeru. V obou případech však budete muset sdělit instalačnímu programu, kde má soubor hledat. Aby se předkonfigurační soubor stáhl ze sítě, přidejte k zaváděcím parametrům preseed/url=http://url/k/preseed.cfg. Je zřejmé, že předkonfigurace začne fungovat až poté, co zprovozníte síť. Z tohoto pohledu je dobré, když můžete nastavit síť přes DHCP bez zbytečných otázek. Chcete-li potlačit otázky během konfigurace sítě, nastavte prioritu otázek na kritickou. Viz 5.2.1 - "Parametry instalačního programu". Při umístění předkonfiguračního souboru na CD budete muset vytvořit nový ISO obraz CD. Podrobnosti naleznete v manuálové stránce mkisofs(8). Volitelně můžete soubor umístit na disketu a použít preseed/file=/floppy/preseed.cfg. Kapitola 5. Zavedení instalačního systému Obsah 5.1. Zavedení instalátoru na ARM 5.1.1. Zavedení z TFTP 5.1.2. Zavedení z CD-ROM 5.2. Zaváděcí parametry 5.2.1. Parametry instalačního programu 5.3. Problémy s instalačním systémem 5.3.1. Zaváděcí konfigurace 5.3.2. Význam hlášek při zavádění jádra 5.3.3. dbootstrap -- hlášení problému 5.3.4. Pošlete nám zprávu o instalaci 5.1. Zavedení instalátoru na ARM 5.1.1. Zavedení z TFTP Zavedení se sítě vyžaduje síťové připojení, funkční TFTP server a DHCP, RARP nebo BOOTP server. Nastavení zavádení ze sítě je popsáno v 4.3 - "Příprava souborů pro zavedení ze sítě pomocí TFTP". 5.1.1.1. Zavedení z TFTP na počítačích NetWinder NetWindery mají dvě síťová rozhraní: NE2000-kompatibilní kartu na 10Mbps (eth0) a 100Mbps kartu Tulip (eth1). Poznámka K zavedení instalačního systému potřebujete NeTTrom verze 2.2.1 a pozdější. Doporučená verze 2.3.3 je dostupná z ftp://ftp.netwinder.org/pub/netwinder/ firmware/: * nettrom-2.3-3.armv4l.rpm * nettrom-2.3.3.bin * nettrom-2.3.3.bin.md5sum Po restartu musíte během odpočítávání přerušit zaváděcí proces a nastavit síťovou adresu staticky: NeTTrom command-> setenv eth0_ip 192.168.0.10/24 kde 24 je počet nastavených bitů v síťové masce, nebo dynamicky: NeTTrom command-> boot diskless Pokud TFTP server není na lokální podsíti, budete možná muset upravit nastavení route1. Zbytek je už poměrně standardní (krok save-all je nepovinný): NeTTrom command-> setenv kerntftpserver 192.168.0.1 NeTTrom command-> setenv kerntftpfile boot.img NeTTrom command-> save-all NeTTrom command-> setenv netconfig_eth0 flash NeTTrom command-> setenv kernconfig tftp NeTTrom command-> setenv rootdev /dev/ram NeTTrom command-> setenv cmdappend root=/dev/ram S normálním zavedením z disku kolidují pouze poslední čtyři příkazy, takže je bezpečné a vhodné si uložit předchozí změny pro případ, že byste někdy opět museli zavádět ze sítě. Chcete-li pro instalaci NetWinderu použít sériovou konzoli, budete také potřebovat následující nastavení: NeTTrom command-> setenv cmdappend root=/dev/ram console=ttyS0,115200 Nastavení proměnných můžete zkontrolovat příkazem printenv. Pokud NeTTrom proměnná cmdappend obsahuje volbu noinitrd, musíte ji odstranit, aby stažené jádro mohlo využít svůj připojený ramdisk. 5.1.1.2. Zavedení z TFTP na počítačích CATS Na strojích CATS použijte v Cyclone promptu příkaz boot de0: (nebo podobný). 5.1.2. Zavedení z CD-ROM Pro většinu lidí bude nejjednodušší použít sadu debianích CD. Pokud tuto sadu máte a váš počítač podporuje zavádění z CD, vložte CD do mechaniky, restartujte počítač a přejděte k další kapitole. Některé CD mechaniky mohou vyžadovat použití speciálních ovladačů a tím pádem nemusí být dostupné v prvních fázích instalace. Pokud na vašem hardwaru nefunguje standardní cesta zavádění z CD, přečtěte si pasáž o alternativních jádrech a o jiných instalačních metodách. I když není možné zavést systém přímo z CD-ROM, můžete z CD-ROM instalovat základní systém a balíčky. Jednoduše zaveďte systém pomocí jiného instalačního média (třeba z disket). Když dojde na instalaci základního systému a dalších balíků, zadejte, že budete instalovat z CD-ROM mechaniky. Pokud máte problémy se zaváděním, prostudujte si 5.3 - "Problémy s instalačním systémem". Pro zavedení z CD-ROM zadejte v promptu Cyclone konzoly příkaz boot cd0:cats.bin 5.2. Zaváděcí parametry Parametry pro zavádění jsou vlastně parametry pro jádro Linuxu, které se používají v případech, kdy chceme zajistit, aby jádro korektně pracovalo s neposlušnými zařízeními. Ve většinou je jádro schopno rozpoznat všechna zařízení automaticky, ale v některých speciálních případech mu musíte trochu pomoci. Při prvním zavádění systému zkuste, zdali systém rozpozná všechna potřebná zařízení jen s implicitními parametry (tj. nenastavujte pro začátek žádné vlastní hodnoty). Systém obvykle naběhne. V případě, že se tak nestane, můžete systém zavést později poté, co zjistíte, jaké parametry je potřeba zadat, aby jádro korektně rozpoznalo váš hardware. Poznatky o nejrůznějších zaváděcích parametrech a podivných zařízeních jsou k nalezení v Linux BootPrompt HOWTO. Následující text obsahuje popis jen stěžejních parametrů. Vybrané problémy popisuje 5.3 - "Problémy s instalačním systémem". Brzy po zavedení jádra můžete zpozorovat hlášení Memory:dostupnák/celkemk available Hodnota celkem by měla ukazovat celkovou fyzickou paměť RAM (v kilobajtech), která je systému dostupná. Pokud tato hodnota neodpovídá aktuálnímu stavu instalované paměti, potom byste měli použít zaváděcí parametr mem=ram, kde ram je vámi udaná velikost paměti zakončená znakem "k" pro kilobajty nebo "m" pro megabajty. Například, obě hodnoty mem=65536k a mem=64m znamenají 64MB RAM. Jádro by mělo být schopno rozpoznat, že zavádíte systém ze sériové konzoly. Pokud máte v zaváděném počítači rovněž grafickou kartu (framebuffer) a připojenou klávesnici, měli byste při zavádění zadat parametr console=zařízení, kde zařízení je vaše sériové zařízení, což je obvykle něco jako ttyS0. 5.2.1. Parametry instalačního programu Instalační systém rozpoznává několik užitečných parametrů.^[2] debconf/priority Nastavením tohoto parametru můžete změnit nejnižší prioritu zobrazených otázek. Standardní instalace používá nastavení debconf/priority=high, což znamená, že se zobrazí jak kritické, tak důležité hlášky, ale normální a nevýznamné zprávy jsou přeskočeny. Jestliže se vyskytne problém, instalátor upraví priority otázek podle potřeb. Když použijete parametr debconf/priority=medium, zobrazí se instalační menu a získáte nad instalací větší kontrolu. Při použití debconf/priority=low, nic se nepřeskakuje a zobrazí se všechny hlášky instalačního programu (to je ekvivalentní zaváděcí metodě expert). Hodnotou debconf/priority=critical se potlačí všechny zprávy a otázky se stupněm důležitosti menším než kritickým. Pro tyto potlačené otázky se použijí přednastavené hodnoty. DEBIAN_FRONTEND Ovlivňuje uživatelské rozhraní, ve kterém bude instalace probíhat. Dostupné volby jsou: * DEBIAN_FRONTEND=noninteractive * DEBIAN_FRONTEND=text * DEBIAN_FRONTEND=newt * DEBIAN_FRONTEND=slang * DEBIAN_FRONTEND=ncurses * DEBIAN_FRONTEND=bogl * DEBIAN_FRONTEND=gtk * DEBIAN_FRONTEND=corba Standardní rozhraní je DEBIAN_FRONTEND=newt. Pro instalaci přes sériovou konzolu může být vhodnější DEBIAN_FRONTEND=text. Standardní instalační média momentálně podporují pouze rozhraní newt, tudíž je tato volba spíše příslibem do budoucna. BOOT_DEBUG Tímto parametrem můžete kontrolovat množství zpráv, které se zapíší do instalačního logu. BOOT_DEBUG=0 Toto je standardní hodnota. BOOT_DEBUG=1 Upovídanější než obvykle. BOOT_DEBUG=2 Spousty ladících informací. BOOT_DEBUG=3 Pro opravdu detailní ladění se během zavádění několikrát spustí shell, ve kterém můžete kontrolovat a ovlivňovat náběh systému. Když shell ukončíte, bude zavádění pokračovat. INSTALL_MEDIA_DEV Hodnota tohoto parametru zadává cestu k zařízení, ze kterého se má nahrát instalační systém, například INSTALL_MEDIA_DEV=/dev/floppy/0 Normálně se totiž zaváděcí disketa snaží najít kořenovou disketu na všech dostupných disketových mechanikách a USB discích. Tímto parametrem jí sdělíte, že se má podívat jenom na zadané zařízení. debian-installer/framebuffer Některé architektury využívají pro instalaci v různých jazycích jaderný framebuffer (grafická konzole). Pokud na svém systému zaznamenáte symptomy jako chybové hlášky o btermu a boglu, černou obrazovku nebo zamrznutí instalace po několika minutách od spuštění, můžete framebuffer vypnout parametrem debian-installer/framebuffer=false. debian-installer/probe/usb Pokud hledání USB zařízení způsobuje problémy, nastavte tento parametr na hodnotu false. netcfg/disable_dhcp Standardně se debian-installer snaží získat nastavení sítě přes DHCP. Je-li získáno nějaké nastavení, instalační systém se na nic nebude ptát a automaticky bude pokračovat v instalaci. K ručnímu nastavení sítě se dostanete pouze v případě, že dotaz na DHCP server selže. Máte-li tedy na místní síti DHCP server, ale z nějakého důvodu jej nechcete použít (protože např. pro účely instalace vrací špatné hodnoty), můžete použít parametr netcfg/disable_dhcp=false, kterým zabráníte automatickému nastavení sítě přes DHCP a rovnou budete požádáni o ruční nastavení síťových údajů. hw-detect/start_pcmcia Pokud chcete zabránit startu PCMCIA služeb, nastavte tento parametr na hodnotu false. Některé notebooky jsou totiž nechvalně známé tím, že při startu PCMCIA služeb zaseknou celý systém. preseed/url Zde můžete zadat url k souboru s přednastavením, podle kterého se má provést automatická instalace, viz 4.4 - "Automatická Instalace". preseed/file Zde můžete zadat soubor s přednastavením, podle kterého se má provést automatická instalace, viz 4.4 - "Automatická Instalace". 5.3. Problémy s instalačním systémem 5.3.1. Zaváděcí konfigurace Pokud se jádro zasekne během zavádění, nerozezná připojená zařízení, nebo disky nejsou korektně rozpoznány, v prvé řadě zkontrolujte parametry jádra, kterými se zabývá 5.2 - "Zaváděcí parametry". Jestliže používáte vlastní jádro, ujistěte se, že jste v nastavení jádra povolili možnost CONFIG_DEVFS. Instalační systém totiž tuto volbou vyžaduje. Často pomůže, pokud z počítače vyjmete přídavná zařízení a znovu zkusíte zavést systém. Pokud máte ve svém počítači více než 512MB paměti a instalační systém se v průběhu zavádění jádra zasekne, zkuste omezit viditelnou paměť zaváděcím parametrem mem=512m. 5.3.2. Význam hlášek při zavádění jádra Během zavádění systému můžete vidět spoustu hlášení typu can't find ..., ... not present, can't initialize ... nebo this driver release depends on .... Většina těchto hlášení je neškodná. Vy je vidíte proto, že jádro instalačního systému je přeloženo tak, aby mohlo běžet na počítačích s odlišnými hardwarovými konfiguracemi a mnoha různými periferními zařízeními. Samozřejmě že žádný počítač asi nebude mít všechna zařízení, tudíž systém nahlásí několik nenalezených zařízení. Také se může stát, že se zavádění na chvíli zastaví. To se stává při čekání na odpověď od zařízení, které v systému chybí. Pokud se vám zdá doba, za kterou systém naběhne, příliš dlouhá, můžete si později vytvořit vlastní jádro (viz 8.4 - "Kompilace nového jádra"). 5.3.3. dbootstrap -- hlášení problému Jestliže se dostanete přes úvodní fázi zavedení systému, ale nemůžete instalaci dokončit, můžete použít menu "Report a Problem" (nahlášení chyby). Tato volba zkopíruje na disketu vám umožní uložit na disketu nebo zpřístupnit přes webové rozhraní chybové hlášky, stav systému a jiné užitečné informace, které vám mohou naznačit, v čem je problém a jak ho vyřešit. Tyto údaje nám také můžete poslat spolu s hlášením o chybě. Další užitečné informace můžete najít během instalace v adresáři /var/log/ a později v novém systému ve /var/log/debian-installer/. 5.3.4. Pošlete nám zprávu o instalaci Pokud problém přetrvává, prosíme vás o zaslání zprávy o průběhu instalace. Zprávu o instalaci můžete zaslat i v případě, že vše proběhlo bez problémů -- získáme tak přehled o nejrůznějších hardwarových konfiguracích. Při psaní, prosím, použijte následující šablonu, kterou pak zašlete jako hlášení o chybě vůči pseudobalíku installation-report na adresu < submit@bugs.debian.org>. Package: installation-reports Boot method: Image version: Date: Machine: Processor: Memory: Partitions: Output of lspci and lspci -n: Base System Installation Checklist: [O] = OK, [E] = Error (please elaborate below), [ ] = didn't try it Initial boot worked: [ ] Configure network HW: [ ] Config network: [ ] Detect CD: [ ] Load installer modules: [ ] Detect hard drives: [ ] Partition hard drives: [ ] Create file systems: [ ] Mount partitions: [ ] Install base system: [ ] Install boot loader: [ ] Reboot: [ ] Comments/Problems: V samotné zprávě podrobně popište problém, včetně posledních viditelných hlášek jádra v okamžiku zaseknutí počítače. Také nezapomeňte popsat kroky, kterými jste se do problémové části dostali. -------------- ^[2] Jádro akceptuje nejvýše 8 parametrů a 8 proměnných prostředí (včetně standardních voleb pro instalační program). Pokud tento limit překročíte, jádra řady 2.4 přebývající parametry zahodí, jádra 2.6 zpanikaří. Kapitola 6. Používáme instalační program Debianu Obsah 6.1. Základní principy 6.2. Úvod do komponent 6.3. Použití jednotlivých komponent 6.3.1. Nastavení instalačního programu a rozpoznání hardwaru 6.3.2. Rozdělení disku a výběr přípojných bodů 6.3.3. Instalace základního systému 6.3.4. Nastavení zavádění systému 6.3.5. Dokončení první fáze instalace 6.3.6. Nejrůznější 6.1. Základní principy Instalační program Debianu se skládá z mnoha malých, jednoúčelových komponent. Každá komponenta má na starosti jeden krok instalace (od úvodního dialogu pro výběr jazyka až po závěrečný restart do nového systému). Komponenty se snaží pracovat samostatně, ale pokud je to nutné, zeptají se uživatele na další postup. Otázky samotné mají přiřazeny různé priority. Uživatel si může nastavit úroveň zobrazených otázek, takže uživatel začátečník se nemusí zatěžovat nepodstatnými věcmi (instalační program dosadí "rozumné" hodnoty). Implicitně se debian-installer ptá pouze na otázky s vysokou prioritou, což vede k poměrně automatickému procesu s minimemm uživatelských zásahů. Pokud se vyskytne problém, zobrazí se chybová obrazovka s popisem problému a následně se objeví hlavní menu instalačního programu, kde můžete situaci napravit. V ideálním případě uživatel menu vůbec neuvidí a bude pouze odpovídat na otázky jednotlivých komponent. Oznámení o vážných problémech mají nastavenou "kritickou" prioritu, tudíž budou zobrazeny vždy. Některá výchozí nastavení instalačního programu lze změnit pomocí zaváděcích parametrů při startu debian-installeru. Například pokud si chcete vynutit statické nastavení sítě (implicitně se používá DHCP), použijte parametr netcfg/ disable_dhcp=true. Seznam dostupných parametrů naleznete v kapitole 5.2.1 - "Parametry instalačního programu". Pokročilí uživatelé jistě ocení přístup do (standardně skrytého) menu, ve kterém mohou kontrolovat každý krok instalace. Menu vyvoláte tak, že při startu přidáte zaváděcí parametr debconf/priority=medium. Jestliže váš hardware vyžaduje zadat při instalaci jaderných modulů nějaké parametry, je nutné spustit instalační program v "expertním" režimu. Toho docílíte tak, že spustíte instalátor příkazem expert, nebo použijete zaváděcí parametr debconf/priority=low. Expertní režim vám dá plnou kontrolu nad instalačním procesem. Standardní instalační program běží v textovém režimu, ve kterém nefunguje myš. Pro pohyb v dialogových oknech slouží několik málo kláves. Pravou šipkou nebo klávesou Tab se přesunujete po zobrazených prvcích "vpřed", levou šipkou nebo kombinací Shift-Tab zase "zpět". V nabízených seznamech se můžete pohybovat šipkou nahoru a šipkou dolů, pro větší skoky lze využít klávesy Page Up a Page Down. Také můžete stisknout nějaké písmeno, čímž skočíte na první položku začínající tímto písmenem. Mezerník slouží pro vybírání/odebírání položek ze zaškrtávacích tlačítek. Volby se potvrzují klávesou Enter. Chybové hlášky jsou přesměrovány na třetí konzolu (známou jako tty3). Do této konzoly se můžete přepnout klávesami Levý Alt-F3 (držte levou klávesu Alt a stiskněte funkční klávesu F3). Zpět do instalačního programu se vrátíte stiskem Levý Alt-F1. Hlášky ze třetí konzoly se také ukládají do souboru /var/log/messages. Po instalaci jej naleznete v novém systému pod jménem /var/log/debian-installer/ messages. Další hlášky instalace můžete najít v adresáři /var/log/, nebo po instalaci ve /var/log/debian-installer/. 6.2. Úvod do komponent V následujícím seznamu komponent instalačního programu je uveden pouze stručný popis komponenty. Detaily použití konkrétní komponenty jsou v 6.3 - "Použití jednotlivých komponent". main-menu Zobrazuje seznam komponent, které můžete spustit. Hlavní menu má prioritu "normální", takže se nezobrazí při "vysoké" (přednastaveno) nebo "kritické" prioritě. Pokud se vyskytne problém, který vyžaduje zásah uživatele, je priorita otázek dočasně snížena a objeví se menu, ve kterém můžete problém odstranit. Zpět do menu se můžete dostat opakovaným stiskem tlačítka Zpět. languagechooser Zobrazí seznam jazyků a jejich variant. Instalační program bude zobrazovat zprávy ve vybraném jazyce. (Ovšem za předpokladu že je překlad kompletní. Pokud není, některé texty se zobrazí anglicky.) countrychooser Zobrazí seznam států, ze kterého si můžete vybrat zemi, ve které se nacházíte. kbd-chooser Zobrazí seznam klávesnic, ze kterých si můžete vybrat nejvhodnější model odpovídající připojené klávesnici. hw-detect Automaticky rozpozná většinu zařízení připojených k počítači (síťové karty, pevné disky, PCMCIA). cdrom-detect Vyhledá a připojí instalační CD Debianu. netcfg Nastaví síťová připojení, aby se mohl zbytek systému instalovat ze sítě. iso-scan Hledá souborové systémy ISO-9660, které se nachází na CD-ROM, nebo na pevném disku v podobě ISO obrazů. choose-mirror Předloží seznam zrcadel s debianími archívy, ze kterého si můžete vybrat, odkud se balíky stáhnou. cdrom-checker Zkontroluje integritu CD-ROM. Takto si můžete ověřit, že istalační CD-ROM nejsou poškozená. lowmem Lowmem se snaží rozpoznat systémy s malou operační pamětí a poté se v určitých okamžicích snaží z paměti odstranit nepotřebné části debian-installeru. Poznamenejme, že to provádí na úkor funkčnosti instalačního programu. anna Anna's Not Nearly APT, tedy v češtině Anna není ani zdaleka jako APT, instaluje stažené balíky. partman Umožní vám rozdělit disky připojené k systému, vytvořit souborové systémy na vybraných oblastech a svázat je s přípojnými body. Součástí programu je i možnost automatického rozdělení disku, nebo podpora pro LVM. Partman je nyní v Debianu upřednostňovaným dělicím programem. autopartkit Automaticky rozdělí celý disk. partitioner Umožní vám rozdělit disky připojené k systému. Pro dělení se vybere program dle architektury vašeho počítače. partconf Zobrazí seznam oblastí a podle vašich pokynů na nich vytvoří souborové systémy. lvmcfg Pomůže s nastavením LVM (Logical Volume Manager, tedy česky manažer logických svazků). mdcfg Umožní vám nastavit softwarový RAID (Redundant Array of Inexpensive Disks). Tento softwarový RAID bývá obvykle lepší než levné (pseudohardwarové) RAID řadiče na novějších základních deskách. base-installer Nainstaluje základní množinu balíků, které jsou potřeba pro samostatný běh Debianu. os-prober Umí rozpoznat operační systémy nainstalované na počítači. Tuto informaci pak předá následující komponentě (bootloader-installer), která vám může nabídnout možnost přidat objevené operační systémy do startovacího menu zavaděče. Takto si můžete při startu počítače vybrat, který operační systém chcete zavést. bootloader-installer Nainstaluje zavaděč na disk. Tento krok je důležitý, protože bez něj byste museli Debian zavádět z diskety nebo CD-ROM. Mnoho zavaděčů vám při startu nabídne možnost zavést i jiné operační systémy. base-config Provede vás prvotním přizpůsobením nového systému. Obvykle se spouští až po restartu počítače a bývá to "první skutečný úkol" nového systému. shell Umožní vám spustit shell (buď z menu, nebo na druhé konzoli). bugreporter Umí na disketu uložit informace, které se vám mohou hodit při analyzování případného problému. 6.3. Použití jednotlivých komponent V této části podrobně popíšeme každou komponentu instalačního programu. Komponenty jsou seskupeny do celků podle kontextu, ve kterém se během instalace vyskytují. Poznamenejme, že při instalaci se nemusí vždy využít všechny komponenty -- to závisí na způsobu instalace a na dostupném hardwaru. 6.3.1. Nastavení instalačního programu a rozpoznání hardwaru Předpokládejme, že debian-installer úspěšně nastartoval a nyní se díváte na jeho první obrazovku. V tento okamžik je debian-installer ještě poměrně hloupý a nepoužitelný. Neví nic o hardwaru vašeho počítače, nezná váš preferovaný jazyk a dokonce ani netuší, jaký úkol mu byl přidělen. Ale nebojte se. Jako správný průzkumník začne debian-installer zkoumat své okolí a po nějaké době bude mít slušný přehled o okolním hardwaru. Poté se pokusí nalézt zbytek svých komponent a sám sebe přemění ve schopný, dobře vychovaný program. Bohužel, stále existují věci, se kterými si debian-installer nedokáže poradit a proto mu musíte trošku pomoci (například vybrat jazyk, ve kterém má instalace probíhat, odsouhlasit rozložení klávesnice a podobně). Během této fáze si jistě všimnete, že debian-installer několikrát rozpoznává hardware. Poprvé je úzce zaměřen na hardware, který by mohl obsahovat další části instalačního programu, tj. CD mechaniky nebo síťové karty. Další rozpoznávání hardwaru probíhá později, když se hledají pevné disky, protože před prvním rozpoznáváním ještě nemusí být k dispozici všechny ovladače. 6.3.1.1. Kontrola dostupné paměti Jednou z prvních věcí, které debian-installer zkontroluje, je velikost operační paměti. Pokud má váš systém málo paměti, tak se tato komponenta pokusí provést změny v instalačním procesu tak, aby byla instalace možná i na tomto počítači. Během instalace na systému s malou pamětí nemusí být k dispozici všechny komponenty. Dalším nepříjemným omezením je to, že budou z paměti odstraněny všechny překlady a instalace bude probíhat pouze v angličtině. 6.3.1.2. Výběr jazyka Úplně první krok instalace slouží k výběru jazyka, ve kterém se má instalace odehrávat. Některé jazyky mají k dispozici více variant (např. portugalská a brazilská portugalština). Jednotlivé položky v seznamu jazyků se skládají z anglického názvu (vlevo) a lokálního názvu v daném jazyce (napravo). Pro češtinu vypadá záznam nějak takto: Czech - Čeština Seznam je setříděn abecedně podle levého sloupce (anglických názvů). Ve výjimečných případech se může stát, že ve vybraném jazyce budou některé texty instalace nepřeloženy -- pak se zobrazí v angličtině. Na základě vybraného jazyka vám instalační program pomůže s volbou vhodného klávesnicového rozložení. 6.3.1.3. Výběr země Pokud jste v kroku 6.3.1.2 - "Výběr jazyka" vybrali jazyk, kterým se hovoří ve více zemích (například čínština, angličtina, francouzština a mnoho dalších), můžete zde vybrat konkrétní zemi. Nemůžete-li zde svou zemi nalézt, vyberte ze seznamu možnost jiná, což vám nabídne úplný seznam zemí seskupený podle kontinentů. Touto volbou ovlivníte nastavení národního prostředí (locale) a později v instalaci také výběr časového pásma a nejbližšího zrcadla s archivem Debianu. Samozřejmě, že pokud vám implicitní možnosti "uhodnuté" instalátorem nebudou vyhovovat, můžete je ignorovat a vybrat si vlastní nastavení. 6.3.1.4. Výběr klávesnice Klávesnice bývají obvykle přizpůsobeny znakům používaným v daném jazyce. Vyberte klávesnici, která odpovídá vašemu národnímu rozložení, nebo je alespoň velmi podobná. Po skončení instalace si můžete vybrat vhodné klávesové rozložení z mnohem většího spektra (jako uživatel root spusťte program kbdconfig). Šipkami přesuňte kurzor na vybrané klávesové rozložení a stiskněte Enter. (Šipky by měly být na všech klávesnicích na stejném místě, takže jsou nezávislé na zvoleném rozložení.) "Rozšířená" klávesnice je taková, která má v horní řadě klávesy F1 až F10 (resp. F12). 6.3.1.5. Hledání instalačního ISO obrazu Při instalaci metodou hd-media nastane okamžik, kdy budete muset instalační program navést k ISO obrazu Debianího instalačního programu, na kterém se nachází zbytek instalačních souborů. Abyste obraz nemuseli hledat ručně, pomůže vám s tímto úkolem komponenta iso-scan. iso-scan nejprve připojí všechna bloková zařízení (např. diskové oblasti), na kterých se nachází známý souborový systém a poté na nich hledá soubory končící příponou .iso (resp. .ISO). Po nalezení každého iso obrazu si iso-scan zkontroluje jeho obsah a zjistí, zda se jedná o planý obraz instalačního CD. Pokud ano, máme vyhráno a instalace může pokračovat. V opačném případě se hledá další obraz. Pokud toto hledání neuspěje, ještě není vše ztraceno. První pokus totiž kvůli rychlosti prohledává pouze kořenový adresář a první úroveň jeho podadresářů. Tzn. nalezne /cokoliv.iso, /data/cokoliv.iso, ale ne /data/tmp/ cokoliv.iso. Selhalo-li tedy první hledání, iso-scan se zeptá, zda chcete spustit důkladnější proces. Tento druhý pokus se nedívá pouze do nejvyšších adresářů, ale opravdu prohledá celý disk. Pokud iso-scan neuspěje ani na druhý pokus, vraťte se zpět do původního operačního systému a zkontrolujte, zda má soubor správnou příponu (končící na .iso), zda je umístěn na souborovém systému, který umí debian-installer rozpoznat a zda není iso obraz poškozený (zkontrolujte kontrolní součet). Zkušenější unixoví uživatelé mohou vše provést bez restartu počítače na druhé konzoli. 6.3.1.6. Nastavení sítě Pokud na začátku toho kroku instalátor zjistí, že máte více síťových rozhraní, budete si muset vybrat jedno, které použijete jako hlavní, tj. to, ze kterého budete instalovat. Zbylá rozhraní zůstanou nenastavena a budete je muset nastavit po skončení instalace ručně -- viz manuálová stránka interfaces(5). Implicitně se debian-installer snaží nastavit síť automaticky přes DHCP. Pokud DHCP uspěje, vše je nastaveno. Jestliže DHCP skončí s chybou, může být příčina téměř kdekoliv -- od vypojeného síťového kabelu až po špatně nastaveného DHCP démona. Také je možné, že na místní síti vůbec DHCP server nemáte. K přesnějšímu určení problému možná pomohou chybové hlášky na třetí konzoli. Ať už je chyba kdekoliv, budete dotázáni, zda chcete znovu zkusit DHCP, nebo zda nastavíte síť ručně. DHCP servery jsou někdy docela pomalé, takže pokud jste si jisti, že vše ostatní je v pořádku, klidně to zkuste znovu. Při ručním nastavení sítě vás netcfg vyzve k zadání údajů z 3.3 - "Dále budete potřebovat" (IP adresa, Síťová maska, Brána, Adresy jmenných serverů a Název počítače). Pokud k instalaci používáte bezdrátové připojení, budete dotázáni ještě na Bezdrátové ESSID a WEP klíč. Poznámka Pár technických poznámek: program předpokládá, že adresa vaší sítě je bitovým součinem IP adresy a síťové masky. Dále se pokusí odhadnout vysílací adresu jako bitový součet IP adresy systému a bitového doplňku síťové masky a také zkusí odhadnout adresu brány. Pokud některý údaj nebudete znát, ponechte u něj přednastavenou hodnotu. Konfiguraci můžete na nainstalovaném systému upravit editací souboru /etc/network/interfaces, nebo si nainstalovat balíček etherconf, který vás celým procesem provede. 6.3.1.7. Výběr síťového zrcadla Tato komponenta se spustí pouze v případě, že instalační program potřebuje nahrát své další komponenty nebo základní systém ze sítě. Nejprve se zobrazí seznam zemí se zrcadly Debianu, přičemž předvolena bude země, kterou jste vybrali na začátku instalace. * Po výběru země se nabídne seznam zrcadel v dané zemi. Dobrou volbou bývají "hlavní" zrcadla, která mají tvar ftp.kód_země.debian.org. * Pokud nechcete použít oficiální zrcadlo, vyberte v seznamu zemí možnost zadat informace ručně. Budete dotázáni na jméno počítače, ze kterého se mají části Debianu stáhnout. Další otázka se bude ptát na nastavení proxy serveru. Proxy server slouží jako prostředník mezi vámi a Internetem -- místo abyste se obrátili přímo na server v Internetu, komunikujete se svým proxy serverem. Proxy server předává vaše dotazy cílovému serveru v Internetu, vyzvedne od něj odpověď a tu pak předá vašemu počítači. Většina domácích uživatelů zde nemusí nastavovat nic, proxy server se obvykle vyskytuje jako součást firewallu pro větší nebo podnikové sítě. Na závěr se zvolené zrcadlo otestuje a automaticky se z něj stáhnou potřebné balíky. Pokud se vyskytne problém (server není dostupný, neobsahuje zvolenou verzi Debianu, apod.), můžete si ze seznamu vybrat jiné zrcadlo^[3], případně zkusit jiné nastavení proxy serveru. 6.3.2. Rozdělení disku a výběr přípojných bodů Nyní, po posledním rozpoznávání hardwaru, by již měl být debian-installer v plné síle, přizpůsoben podle uživatelských požadavků a připraven na opravdovou práci. Jak praví název této části, bude se několik následujících komponent zabývat rozdělením disků, vytvořením souborových systémů, přiřazením přípojných bodů a volitelně nastavením souvisejících záležitostí, jako jsou LVM a RAID zařízení. 6.3.2.1. Rozdělení disků Nyní nastal čas rozdělit pevné disky. Pokud se náhodou něco pokazí, nebo pokud chcete o rozdělování disků dozvědět více, podívejte se do dodatku B - "Poznámky k rozdělování disku". Nejprve vám bude nabídnuta možnost automaticky rozdělit buď celý disk, nebo volné místo na disku. Tato volba se někdy nazývá "asistované" rozdělení, protože do dělení můžete sami zasáhnout. Pokud nechcete využít automatické dělení disku, zvolte z menu Ručně upravit tabulku oblastí. Pokračujete-li v automatickém rozdělování, můžete si vybrat z několika připravených schémat rozdělení disku (viz tabulka níže). Všechny možnosti mají svá pro a proti, některé argumenty jsou zmíněny v dodatku B - "Poznámky k rozdělování disku". Pokud si nejste jisti, zvolte první možnost. Pamatujte však, že asistované dělení vyžaduje určitou minimální velikost volného místa, se kterým může pracovat. Nemáte-li k dispozici zhruba 1GB volného místa (závisí na zvoleném způsobu dělení), asistované dělení selže. +----------------------------------------------------------------------------+ | Způsob dělení | Minimální | Vytvořené oblasti | | | místo | | |------------------------------+--------------+------------------------------| |Všechny soubory v jedné |600MB |/, swap | |oblasti | | | |------------------------------+--------------+------------------------------| |Desktopový počítač |500MB |/, /home, swap | |------------------------------+--------------+------------------------------| |Víceuživatelská pracovní |1GB |/, /home, /usr, /var, /tmp, | |stanice | |swap | +----------------------------------------------------------------------------+ Na další obrazovce se zobrazí tabulka rozdělení disku(ů) společně s informacemi o souborových systémech a přípojných bodech. Pokud jste provedli automatické rozdělení disku a jste s navrženým rozdělením spokojeni, stačí z nabídky vybrat Ukončit rozdělování. Seznam oblastí může vypadat třeba takto: IDE1 master (hda) - 6.4 GB WDC AC36400L 1. primární 16.4 MB ext2 /boot 2. primární 551.0 MB swap swap 3. primární 5.8 GB ntfs pri/log 8.2 MB VOLNÉ MÍSTO IDE1 slave (hdb) - 80.0 GB ST380021A 1. primární 15.9 MB ext3 2. primární 996.0 MB fat16 3. primární 3.9 GB xfs /home 5. logická 6.0 GB ext3 / 6. logická 1.0 GB ext3 /var 7. logická 498.8 MB ext3 8. logická 551.5 MB swap swap 9. logická 65.8 GB ext2 Jak je vidět, v počítači jsou dva pevné disky rozdělené na několik oblastí. Každý řádek popisující oblast zobrazuje její pořadí, typ, velikost, volitelné příznaky, souborový systém a (pokud existuje) přípojný bod. Na prvním disku je ještě kousek volného místa. Pokud chcete v tabulce něco změnit, vyberte ze seznamu objekt, který chcete upravit a stiskněte Enter. Objektem je míněn disk, oblast nebo volné místo. S každým objektem můžete provádět různé akce. Jestliže vyberete dosud nedotčený disk, na kterém nejsou ani oblasti ani volné místo, bude vám nabídnuta možnost vytvoření nové tabulky oblastí (to je nutné k tomu, abyste mohli vytvářet oblasti). Po této akci se pod vybraným diskem zobrazí řádka nadepsaná "VOLNÉ MÍSTO". Vyberete-li volné místo, partman vám nabídne vytvoření nové oblasti. Nejprve musíte odpovědět několik základních otázek jako velikost nové oblasti, typ (primární nebo logická) a umístění (na začátku nebo na konci volného místa). Poté se zobrazí detailní pohled na novou oblast. Naleznete zde volby jako přípojný bod, volby připojení, zaváděcí příznak nebo způsob použití. Pokud vám nevyhovují přednastavené hodnoty, můžete je upravit dle libosti. Například výběrem volby Použít jako: můžete změnit souborový systém dané oblasti včetně možnosti použít oblast jako odkládací prostor, softwarový RAID, LVM nebo ji nepoužít vůbec. Další příjemnou vlastností je možnost zkopírovat na oblast stávající data z jiné oblasti. Až budete s oblastí spokojeni, vyberte položku Skončit s nastavováním oblasti, což vás vrátí zpět do hlavní obrazovky rozdělování disků. Pokud se rozhodnete, že chcete něco změnit na stávajícíc oblasti, jednoduše ji vyberte a stiskněte Enter. Ocitnete se ve stejné obrazovce jako při vytváření nové oblasti a tedy máte i stejné možnosti nastavení. Jedna věc, která nemusí být na první pohled zcela zřejmá je fakt, že u většiny oblastí můžete změnit jejich velikost - stačí vybrat položku, která zobrazuje velikost oblasti. Změna velikosti by měla fungovat minimálně se souborovými systémy fat16, fat32, ext2, ext3 a swap. Pokud se vám oblast nelíbí, můžete ji z tohoto menu i smazat. Nezapomeňte vytvořit aspoň dvě oblasti -- jednu pro odkládací prostor ("swap") a jednu pro kořenový souborový systém (který musí být připojen jako /). Bez připojeného kořenového souborového systému vám partman nedovolí pokračovat. Chcete-li s rozdělováním pomoci, můžete kdykoliv z rozdělovacího menu vybrat možnost Automaticky rozdělit disk nebo Automaticky rozdělit volné místo. Jestliže budete ve vytváření své tabulky oblastí příliš kreativní a uvedete ji do nepoužitelného stavu, můžete se vždy vrátit do výchozího bodu volbou Vrátit zpět změny provedené na oblastech. partman samotný je poměrně malý a hloupý program, avšak jeho schopnosti mohou být rozšiřovány moduly instalačního programu. Pokud tedy nevidíte všechny slibované vlastnosti, přesvědčte se, že máte nahrány příslušné moduly (např. partman-ext3, partman-xfs nebo partman-lvm). Až budete s rozdělením disků hotovi, vyberte z nabídky Ukončit rozdělování a zapsat změny na disk. Zobrazí se seznam provedených změn a budete požádáni o potvrzení, zda opravdu chcete vytvořit nové souborové systémy. 6.3.2.2. Nastavení manažera logických svazků (LVM) Pracujete-li s počítači na pozici správce systému nebo pokročilého uživatele, jistě jste zažili situaci, kdy na jedné (zpravidla velmi důležité) oblasti docházelo volné místo, zatímco jiná oblast jej měla nadbytek. Zpravidla pak nastoupilo mazání, přesouvání a propojování adresářů přes symbolické odkazy. Abyste do budoucna předešli popsané situaci, můžete použít manažer logických svazků (Logical Volume Manager). Co takový manažer dělá? Jednoduše řečeno, spojí diskové oblasti (v žargonu LVM se nazývají fyzické svazky) do virtuálního disku (tzv. skupina svazků), který pak můžete rozdělit na virtuální oblasti ( logické svazky). Jak se tyto virtuální oblasti liší od těch fyzických, na kterých jsou vybudovány? Pointa je v tom, že logické svazky (a samozřejmě pod nimi ležící skupiny svazků) se mohou rozprostírat přes několik fyzických disků. Například nyní, když si všimnete, že potřebujete více místa na starší 160 gigabajtové oblasti s domovskými adresáři, můžete jednoduše dokoupit nový 300GB disk, připojit jej ke stávající skupině svazků a rozšířit logický svazek, který slouží jako oblast pro /home. Výsledkem bude jedna velká, 460 gigabajtová oblast, která uživatelům zase chvíli vystačí. Popsaný příklad je samozřejmě hodně zjednodušený, ale pěkně nastiňuje využití LVM v praxi. Pokud jste jej ještě nečetli, měli byste si projít LVM HOWTO. Nastavení LVM v instalačním programu Debianu je poměrně jednoduché. Nejprve musíte označit fyzické oblasti, které mají být spravovány přes LVM. (To se provádí v partmanu v menu Nastavení oblasti, kde byste měli nastavit položku Použít jako: na hodnotu fyzický svazek pro LVM.) Poté přejděte do komponenty lvmcfg (buď přímo z partmanu nebo z hlavního menu debian-installeru), kde uvidíte dvě hlavní menu: Upravit skupiny svazků (VG) a Upravit logické svazky (LV). Jak již název prvního menu napovídá, spravují se zde skupiny svazků. Prakticky to znamená možnost: * vytvořit novou skupinu z dosud nevyužitých fyzických svazků, * smazat skupinu svazků a uvolnit tak fyzické svazky, ze kterých se skupina skládá, * rozšířit skupinu svazků o nevyužité fyzické svazky * a naopak skupinu svazků zmenšit o některé fyzické svazky a tudíž je dát k dispozici jiným skupinám, nebo z nich v partmanu udělat "běžné" oblasti. Menu Upravit logické svazky (LV) nabízí pouze dvě možnosti: * vytvořit logický svazek z volného místa ve skupině svazků * smazat logický svazek ze skupiny svazků. Poznámka Při vytváření skupiny svazků nebo logického svazku budete požádáni o zadání jejich názvu. Tyto názvy by měly být krátké a výstižné, protože v běžícím systému se podle těchto názvů vytvoří nová bloková zařízení v adresáři /dev/, která se budou používat pro přímý přístup k daným logickým svazkům. Tedy tam, kde by se běžně použilo např. /dev/hda3 se nyní použije /dev/mapper/jmskupiny/ jmsvazku. (Pěkně to bude vidět v souboru /etc/fstab nebo na výstupu příkazů mount a df.) Až budete s nastavením LVM spokojeni, vraťte se zpět do partmanu, kde uvidíte všechny vytvořené logické svazky. Logické svazky se chovají jako obyčejné oblasti, tudíž už asi víte, co s nimi máte dělat.^[4] 6.3.2.3. Nastavení vícediskových zařízení (Softwarový RAID) Jestliže máte ve svém počítači více než jeden pevný disk^[5], můžete využít této skutečnosti nastavit disky pro větší výkon a/nebo pro větší bezpečnost dat. Výsledek se nazývá Vícediskové zařízení - MD (nebo podle své nejznámější varianty softwarový RAID). Jednoduše řečeno je MD množina oblastí umístěných na různých discích. Tyto oblasti se v mdcfg spojí dohromady a vytvoří logické zařízení. Toto zařízení pak můžete používat jako běžnou oblast (například v partmanu ji můžete zformátovat, přiřadit jí přípojný bod atd.). Co vám tato operace přinese závisí na typu vícediskového zařízení, které vytváříte. Momentálně jsou podporovány: RAID0 Je hlavně zaměřen na rychlost. RAID0 rozdělí všechna příchozí data na proužky (stripes) a ty pak rovnoměrně rozmístí na každý disk v poli. To může zvýšit rychlost čtení a zápisu, ovšem pokud jeden z disků odejde do věčných lovišť, odejdou s ním všechna data (část informace je stále na zdravém disku (discích), zbývající část byla na vadném disku). Typicky se RAID0 používá pro oblast na stříhání videa. RAID1 Je vhodný systémy, kde je spolehlivost na prvním místě. Skládá se z několika (obvykle dvou) stejně velkých oblastí, kde každá oblast obsahuje naprosto shodná data. Prakticky to znamená tři věci. Za prvé, pokud jeden z disků selže, stále máte data zrcadlena na zbývajících discích. Za druhé, k dispozici máte pouze část celkové kapacity (přesněji to je velikost nejmenší oblasti v poli). Za třetí, pokud se vyskytne větší počet požadavků na čtení, mohou se tyto rovnoměrně rozdělit mezi jednotlivé disky, což může přinést zajímavé zrychlení u serverů, kde převažují čtecí operace na zápisovými. Volitelně můžete mít v poli rezervní disk, který se normálně nevyužívá a v případě výpadku jednoho z disků okamžitě nahradí jeho místo. RAID5 Je rozumným kompromisem mezi rychlostí, spolehlivostí a redundancí dat. RAID5, podobně jako RAID0, rozdělí všechna příchozí data na proužky a poté je roznoměrně rozmístí na disky v poli. Oproti RAID0 je zde však podstatný rozdíl v tom, že se samotná data zapisují pouze na n - 1 disků. Zbývající n . disk nezahálí, ale zapíše se na něj paritní informace. Paritní disk není statický (to by se pak jednalo o RAID4), ale pravidelně se posouvá tak, aby byly paritní informace rozmístěny rovnoměrně na všech discích v poli. V případě výpadku jednoho z disků se může chybějící informace dopočítat ze zbývajích dat a jejich parity. RAID5 se musí skládat z alespoň tří aktivních zařízení. Volitelně můžete mít v poli rezervní disk, který se normálně nevyužívá a v případě výpadku jednoho z disků okamžitě nahradí jeho místo. Jak je vidět, RAID5 nabízí podobný stupeň spolehlivosti jako RAID1, ovšem dosahuje menší míry redundance dat. Čtecí operace budou stejně rychlé jako na RAID0, ovšem zápis bude mírně pomalejší kvůli počítání paritních informací. Kdybychom měli shrnout podstatné vlastnosti: +-----------------------------------------------------------------------------+ | |Minimálně |Rezervní | Přežije | | | Typ | zařízení |zařízení | výpadek | Dostupné místo | | | | | disku? | | |-----+----------+---------+------------+-------------------------------------| |RAID0|2 |ne |ne |velikost nejmenšího zařízení krát | | | | | |počet aktivních zařízení v in RAIDu | |-----+----------+---------+------------+-------------------------------------| |RAID1|2 |volitelně|ano |velikost nejmenšího zařízení v RAIDu | |-----+----------+---------+------------+-------------------------------------| |RAID5|3 |volitelně|ano |velikost nejmenšího zařízení krát | | | | | |(počet akt. zařízení v RAIDu - 1) | +-----------------------------------------------------------------------------+ Chcete-li se o Softwarovém RAIDu dozvědět více, rozhodně se podívejte na Software RAID HOWTO. Pro vytvoření vícediskového zařízení musí být oblasti, ze kterých se má zařízení skládat, označeny pro použití v RAIDu. (To se provádí v partmanu v menu Nastavení oblasti, kde byste měli nastavit položku Použít jako: na hodnotu fyzický svazek pro RAID.) Varování Podpora vícediskových zařízení je relativně nedávný přírůstek k instalačnímu programu a proto je možné, že pokud se pokusíte použít vícediskové zařízení pro kořenovou oblast (/), tak se mohou objevit nějaké problémy se zavaděčem. Zkušení uživatelé mohou tyto problémy obejít ručním nastavením v shellu. Na první obrazovce mdcfg jenoduše vyberte Vytvořit MD zařízení. Bude vám nabídnut seznam podporovaných typů vícediskových zařízení, ze kterého si jeden vyberte (např. RAID1). Co bude následovat, závisí na typu vybraného zařízení. * RAID0 je velmi jednoduchý -- vaším jediným úkolem je vybrat z nabídnutého seznamu RAIDových oblastí ty, které budou tvořit pole. * RAID1 je trošku složitější. Nejprve musíte zadat počet aktivních a počet rezervních zařízení (oblastí), které budou tvořit RAID. Dále musíte ze seznamu dostupných RAIDových oblastí vybrat ty, které mají být aktivní a poté ty, které mají být rezervní. Počty vybraných oblastí se musí rovnat číslům, která jste zadali před chvílí. Pokud uděláte chybu a vyberete jiný počet oblastí, nic se neděje -- debian-installer vás nenechá pokračovat, dokud vše nespravíte. * RAID5 se nastavuje stejně jako RAID1 s drobnou výjimkou -- musíte použít nejméně tři aktivní zařízení. Poznamenejme, že můžete používat více typů vícediskových zařízení najednou. Například pokud máte pro MD vyhrazeny tři 200 GB pevné disky a na každém máte dvě 100 GB oblasti, můžete z prvních oblastí všech disků sestavit pole RAID0 (rychlá 300 GB oblast pro střih videa) a ze zbývajících tří oblastí (2 aktivní a 1 rezervní) sestavit RAID1 (rozumně spolehlivá 100 GB oblast pro domovské adresáře uživatelů). Až nastavíte vicedisková zařízení podle chuti, můžete ukončit mdcfg a vrátit se tak do partmanu, kde těmto zařízením přiřadíte obvyklé atributy jako soubrové systémy a přípojné body. 6.3.3. Instalace základního systému Přestože je tato část nejméně problematická, zabere nejvíce času, protože musí stáhnout, ověřit a rozbalit celý základní systém. Pokud máte pomalý počítač a/ nebo síťové připojení, může to chvíli trvat. 6.3.3.1. Instalace základního systému Během instalace základního systému jsou hlášky o rozbalování a nastavování balíků přesměrovány na třetí virtuální konzoli tty3. Můžete se na ni přepnout klávesami Levý Alt-F3, zpět se dostanete kombinací Levý Alt-F1. Pokud instalujete systém přes sériovou konzoli, jsou tyto hlášky uloženy do souboru /var/log/messges. Během instalace se nainstaluje i linuxové jádro. Při standardní prioritě vám debian-installer vybere jádro, které nevíce odpovídá vašemu hardwaru. Při nižších prioritách si budete moci sami vybrat ze seznamu dostupných jader. 6.3.4. Nastavení zavádění systému Pokud instalujete bezdiskovou stanici, zavádění systému z lokálního disku evidentně nebude nejsmysluplnější volba - tento krok přeskočte. Zavádění více operačních systémů na jednom počítači je stále něco jako černá magie. Tento dokument se ani nesnaží pokrýt všechny možné zavaděče, které se liší na jednotlivých architekturách a dokonce i na jejich podarchitekturách. Měli byste si dobře prostudovat dokumentaci vašeho zavaděče a pamatujete: třikrát měř a jednou řež. 6.3.4.1. Nalezení ostatních operačních systémů Před instalací zavaděče se debian-installer pokusí vyhledat jiné operační systémy instalované na počítači. Pokud nějaké najde, budete o tom informováni během instalace zavaděče a počítač bude nastaven tak, aby kromě Debianu zaváděl i nalezené operační systémy. Zavádění více operačních systémů na jednom počítači je stále něco jako černá magie. Kvalita automatického rozpoznávání operačních systémů a následné nastavení zavaděče se liší na jednotlivých architekturách a dokonce i na jejich podarchitekturách. Pokud něco nebude fungovat, měli byste si dobře prostudovat dokumentaci použitého zavaděče. Poznámka Instalační program může mít problémy s rozpoznáním operačních systémů ležících v oblastech, které jsou během rozpoznávání připojeny. To se může stát například v případě, že v partmanu vyberete pro oblast s jiným operačním systémem přípojný bod (třeba /bsd), nebo když jej připojíte ručně z příkazového řádku. 6.3.4.2. Pokračovat bez zavaděče Pomocí této komponenty můžete získat zaveditelný systém, i když se nenainstaluje žádný zavaděč -- ať už proto, že na této architektuře žádný neexistuje, nebo proto, že jej nechcete nainstalovat (třeba chcete použít stávající zavaděč). V tomto okamžiku je vhodné prozkoumat obsah adresáře /target/boot a poznačit si název jádra a případného ramdisku (initrd), protože je budete muset sdělit svému zavaděči spolu s dalšími důležitými informacemi, jako je oblast s kořenovým souborovým systémem a oblast pro /boot (pokud máte /boot na samostatné oblasti). 6.3.5. Dokončení první fáze instalace Toto jsou poslední drobnosti, které je třeba vykonat před zavedením nového Debianu. Většina práce spočívá v uklizení po debian-installeru. 6.3.5.1. Dokončení instalace a restart do nového systému Toto je poslední krok debian-installeru. Budete vyzváni k odstranění zaváděcích médií (CD, disketa, apod.), která jste použili pro zavedení instalačního systému. debian-installer provede poslední úklidové práce a restartuje počítač do vašeho nového systému. 6.3.6. Nejrůznější Následující komponenty se obvykle do instalačního procesu nezapojují, ale tiše čekají v pozadí, aby vám pomohly v případě, že se něco pokazí. 6.3.6.1. Uložení záznamů o instalaci Pokud byla instalace úspěšná, budou záznamy vytvořené během instalace uloženy v novém systému v adresáři /var/log/debian-installer/. Pokud během instalace zaznamenáte kritické chyby, může být výhodné uložit si tyto informace na disketu a v klidu si je prostudovat na jiném počítači, nebo je přiložit k hlášení o chybě. K tomu slouží právě menu Uložit záznamy pro pozdější ladění. 6.3.6.2. Používání shellu a prohlížení logů Shell můžete spustit z hlavního menu příkazem Spustit shell. Pokud zrovna menu není dostupné, můžete se přepnout na druhou virtuální konzoli klávesami Levý Alt-F2 (na macintoshí klávesnici Option-F2), kde běží samostatný klon Bourne shellu nazvaný ash. V tomto okamžiku běží systém z RAMdisku a nabízí několik základních unixových nástrojů. Seznam dostupných programů můžete zjistit příkazy ls /bin /sbin /usr/ bin /usr/sbin a help. Pro úpravu souborů máte k dispozici textový editor nano. Shell samotný má některé příjemné vlastnosti svých větších bratříčků, jako je historie a automatické doplňování příkazů. Pokud to jde, vždy byste měli používat menu instalačního programu -- shell a jeho příkazy jsou zde jen pro případ, že se něco pokazí. Konkrétně pro inicializaci odkládací oblasti byste měli použít menu a ne shell, protože instalační program jinak nepozná, že jste tento krok již provedli. Zpět do menu se vrátíte příkazem exit, nebo pokud jste se do shellu dostali přepnutím na druhý terminál, použijte klávesovou zkratku Levý Alt-F1. 6.3.6.3. Instalace přes síť Jednou ze zajímavějších komponent je network-console, která vám umožní provádět větší část instalace vzdáleně přes SSH. Použití sítě naznačuje, že budete muset provést několik prvních kroků instalace (minimálně po nastavení sítě) lokálně a teprve pak pokračovat vzdáleně. Lokální část však můžete automatizovat použitím 4.4 - "Automatická Instalace".) Tato komponenta se implicitně nenahrává do instalačního menu a proto o ni budete muset požádat. Nejprve musíte zavést instalační systém se střední prioritou otázek, nebo jiným způsobem vyvolat hlavní instalační menu a vybrat položku Nahrát komponenty instalátoru z CD (nebo ze sítě) a ze seznamu dodatečných komponent vybrat network-console: Continue installation remotely using SSH. Úspěšné načtení komponenty se projeví tak, že v menu přibude nová položka nazvaná Pokračovat v instalaci vzdáleně přes SSH. Po výběru této nové položky budete požádáni o zadání nového hesla, které se použije pro připojení do instalovaného systému. Následuje rutinní potvrzení hesla, zda bylo zadáno správně. Toť vše. Nyní uvidíte obrazovku s nápovědou, která říká, že se máte vzdáleně připojit k systému jako uživatel installer s heslem, které jste právě zadali. Další důležitá věc na obrazovce je kryptografický otisk tohoto systému. Tento otisk musíte zabezpečeně předat osobě, která bude v instalaci pokračovat vzdáleně. Pokud byste se náhodou rozhodli pokračovat v instalaci lokálně, můžete vždycky stisknout Enter, což vás vrátí zpět do hlavního menu, kde můžete vybrat další krok. Nyní se přepojme na druhý konec drátu. Nejprve byste se měli ujistit, že máte terminál přepnutý do kódování UTF-8, protože jej používá instalační systém. Pokud tak neučiníte, vzdálenou instalaci by to nemělo nijak ovlivnit, ale je pravděpodobné, že uvidíte na displeji různé artefakty jako porušené rámečky dialogových oken a rozsypaný čaj z písmen, které nespadají do sedmibitového ASCII. Pro navázání spojení stačí napsat: $ ssh -l installer instalovany_pocitac kde instalovany_pocitac je buď jméno nebo IP adresa instalovaného počítače. Před samotným přihlášením se zobrazí kryptografický otisk vzdáleného systému, který budete muset potvrdit, zda je správný. Poznámka Instalujete-li postupně několik počítačů, které mají stejnou IP adresu nebo jméno, ssh se odmítne k takovému počítači připojit. Důvodem je odlišný kryptografický otisk, což obvykle indikuje útok, kdy se záškodník vydává za cílový počítač. Pokud jste si jisti, že to není tento případ, budete muset ze souboru ~/.ssh/known_hosts smazat příslušný řádek a připojení zopakovat. Po přihlášení vám bude nabídnuta úvodní obrazovka, kde můžete volit mezi možností Spustit menu a Spustit shell. První možnost vás přenese do hlavního instalačního menu, kde můžete pokračovat v instalaci obvyklým způsobem. Druhá možnost spustí shell, ve kterém můžete zkoumat a případně opravit vzdálený systém. Přestože počet SSH spojení do instalovaného systému není omezen, měli byste mít pouze jedno spojení, kterým ovládáte instalaci (na rozdíl od shellů, kterých si můžete spustit dle libosti). Varování Po zahájení vzdálené instalace byste se již neměli vracet zpět k lokální instalaci, protože by to mohlo porušit databázi, ve které je uloženo nastavení nového systému, což by následně vedlo k nefunkční instalaci nebo k problémům v novém systému. Také pokud spouštíte SSH spojení z terminálového okna v X, neměli byste měnit jeho velikost, protože by to způsobilo ukončení spojení. 6.3.6.4. Spuštění base-configu z debian-installer V některých případech je žádoucí nastavit základní systém rovnou z první fáze instalace (ještě před zavedením nového systému z pevného disku). Je toho dosaženo spuštěním base-configu v chrootovaném prostředí. Tato možnost je spíše určena pro testování instalačního programu a normálně byste se jí měli vyhnout. -------------- ^[3] Je-li zvolené zrcadlo dlouhodobě nedostupné, je možné, že již neexistuje, protože seznam zrcadel se vytváří před vyjitím stabilní verze Debianu, což mohlo být před několika měsíci (a v některých případech i před několika lety). ^[4] Nápověda: vytvořit souborové systémy, vybrat přípojné body, apod. ^[5] Ve skutečnosti můžete MD vytvořit i z oblastí ležících na jednom fyzickém disku, ale nezískáte tím žádnou popisovanou výhodu. Kapitola 7. Zavedení vašeho nového systému Obsah 7.1. Okamžik pravdy 7.2. Prvotní přizpůsobení Debianu 7.2.1. Nastavení časového pásma 7.2.2. Nastavení uživatelů a jejich hesel 7.2.3. Nastavení PPP 7.2.4. Nastavení APT 7.2.5. Instalace balíčků 7.2.6. Výzvy během instalace balíčků 7.2.7. Nastavení poštovního serveru 7.3. Přihlášení do systému 7.1. Okamžik pravdy Teď přichází chvíle zahoření systému. Jestliže Debian z disku nenaběhne, zkuste to znovu z původního instalačního média, nebo založte do mechaniky svou vlastní zaváděcí disketu (pokud nějakou máte) a restartujte počítač. Při startu budete pravděpodobně muset zadat nějaké parametry, například root=kořen, kde kořen je vaše kořenová oblast (např. /dev/ sda1). 7.2. Prvotní přizpůsobení Debianu Po zavedení systému budete vyzváni k dokončení konfigurace základního systému a k výběru balíčků, které chcete nainstalovat. Aplikace, která vás tímto procesem povede, se nazývá base-config. Její styl používání je stejný jako u debian-installer z první fáze instalace. Jestliže někdy v budoucnu budete chtít base-config spustit znovu, stačí když jako root napíšete base-config. 7.2.1. Nastavení časového pásma Po úvodní obrazovce budete vyzváni k výběru vašeho časového pásma. Nejprve vyberte, zda jsou hardwarové hodiny počítače nastaveny na místní nebo univerzální časové pásmo (UTC). Ve výběru vám může pomoci aktuální čas hodin, který se v dialogu zobrazuje. Dále vám bude nabídnut pravděpodobný seznam časových pásem, ve kterých se váš počítač nachází. Pokud je odhad instačního programu špatný, odpovězte záporně, což vám ukáže kompletní seznam časových pásem, ze kterého si pak můžete vybrat nejlepší variantu. 7.2.2. Nastavení uživatelů a jejich hesel 7.2.2.1. Nastavení rootova hesla Účet root je účtem pro superuživatele, na kterého se nevztahují bezpečnostní omezení. Měli byste ho používat pouze, když provádíte správu systému, a jen na dobu nezbytně nutnou. Uživatelská hesla by měla být sestavena z alespoň 6 písmen, obsahovat malá a velká písmena včetně dalších znaků (jako ; . ,). Speciální pozornost věnujte výběru hesla pro roota, protože je to velmi mocný účet. Vyhněte se slovům ze slovníků, jménům oblíbených postav, jakýmkoliv osobním údajům, prostě čemukoliv, co se dá lehce uhodnout. Jestliže vám někdo bude tvrdit, že potřebuje heslo vašeho rootovského účtu, buďte velice ostražití. V žádném případě byste neměli toto heslo prozrazovat! Jedině snad, že daný stroj spravuje více spolu-administrátorů. 7.2.2.2. Vytvoření uživatelského účtu Systém se zeptá, zda nyní chcete vytvořit uživatelský účet. (Účet je právo k používání počítače, tvoří ho jméno uživatele a jeho heslo). Tento účet byste měli používat ke každodenní práci. Jak již bylo řečeno, nepoužívejte účet superuživatele pro běžné úkoly. Proč ne? Případná chyba by mohla mít katastrofické důsledky a dokonce by si mohla vyžádat novou instalaci systému. Dalším důvodem je možnost, že vám může být nastrčen program nazývaný trojský kůň, který zneužije práv, jež jako root máte, a naruší bezpečnost vašeho systému. Kvalitní knihy o administraci unixového operačního systému vám jistě podrobněji osvětlí danou problematiku. Jestliže v Unixu začínáte, uvažte četbu na toto téma. Postupně budete požádáni o zadání celého jména uživatele, jména uživatelského účtu a hesla. Jméno uživatelského účtu si můžete vybrat zcela libovolně. Například, pokud se jmenujete Jan Novák, vytvořte si nový účet jan, jnovak nebo jn. Pokud budete chtít vytvořit další účet, můžete to udělat kdykoliv po skončení instalace programem adduser. 7.2.3. Nastavení PPP Pokud jste v první fázi instalace nenastavili síť, budete nyní dotázáni, zda chcete instalovat zbytek systému přes PPP. PPP je protokol, jež se používá pro navázání vytáčeného spojení mezi modemy. K úspěšnému nastavení potřebujete znát několik informací od svého poskytovatele Internetu, minimálně se jedná o telefonní číslo, uživatelské jméno, heslo a volitelně DNS servery. Pokud ke svému počítači nemáte připojen modem, nebo jej chcete nastavit později, tento krok přeskočte. Odpovíte-li kladně, spustí se program pppconfig, který vám pomůže PPP nastavit. Až se vás program bude ptát na název vytáčeného (dialup) spojení, uveďte provider. Doufáme, že s pomocí pppconfigu bude nastavení snadné. Pokud by se vám to nepodařilo, přečtěte si následují pokyny. Pro nastavení PPP potřebujete znát základy prohlížení a editace souborů v GNU/ Linuxu. K zobrazení obsahu souboru používejte programy more, nebo zmore pro komprimované soubory s koncovkou .gz. Například soubor README.debian.gz si můžete prohlédnout příkazem zmore README.debian.gz. Pro úpravu souborů je v základním systému nainstalován editor nano, který nepřekypuje funkcemi, ale je snadno použitelný. Později si samozřejmě můžete doinstalovat další editory a prohlížeče, jako třeba jed, nvi, less a emacs. V souboru /etc/ppp/peers/provider nahraďte /dev/modem řetězcem /dev/ttyS#, kde # značí číslo sériového portu. V Linuxu se porty označují čísly od 0, takže první sériový port je pod Linuxem /dev/ttyS0. Dále upravte soubor /etc/ chatscripts/provider, kam vložíte telefonní číslo ke zprostředkovateli Internetu, uživatelské jméno a heslo. Sekvenci "\q" v úvodu hesla nemažte, protože zabraňuje zapisování hesla do souborů se záznamem spojení. Místo ověření uživatele v textovém režimu používají mnozí zprostředkovatelé protokoly PAP nebo CHAP, jiní používají oba druhy. Jestliže váš poskytovatel požaduje PAP nebo CHAP, je třeba postupovat jiným způsobem. V souboru /etc/ chatscript/provider zakomentujte vše za vytáčecí sekvencí (začíná "ATDT"), upravte soubor /etc/ppp/peers/provider podle návodu uvedeného výše a připojte user jmeno, kde jmeno je vaše uživatelské jméno u zprostředkovatele připojení. Dále editujte soubor /etc/ppp/pap-secrets nebo /etc/ppp/chap-secrets a doplňte do něj heslo. Do souboru /etc/resolv.conf ještě doplňte IP adresu DNS serveru vašeho zprostředkovatele připojení. Řádky souboru /etc/resolv.conf mají následující formát: nameserver xxx.xxx.xxx.xxx kde x jsou čísla v IP adrese. Případně byste mohli do souboru /etc/ppp/peers/ provider přidat možnost usepeerdns, čímž zapnete automatický výběr vhodných DNS serverů podle nastavení hostitelského počítače. Pokud váš poskytovatel používá standardní přihlašovací proceduru, mělo by být vše připraveno k připojení. PPP spojení spustíte pod uživatelem root příkazem pon a jeho průběh můžete sledovat pomocí plog. Odpojíte se příkazem poff. Pro další informace o používání PPP v Debianu si přečtěte /usr/share/doc/ppp/ README.Debian.gz. Pro statické připojení pomocí SLIP budete muset do souboru /etc/init.d/network přidat příkaz slattach (z balíku net-tools). Dynamické SLIP vyžaduje balík gnudip. 7.2.3.1. Nastavení PPP přes ethernet (PPPOE) PPPOE je příbuzný protokol PPP a používá se pro širokopásmové připojení (např. xDSL). Nastavení základního systému neobsahuje podporu pro takováto připojení, ale vše potřebné je nainstalováno. To znamená, že se můžete přepnout na druhou virtuální konzoli, spustit pppoeconf a nastavit PPPOE ručně. 7.2.4. Nastavení APT Uživatelé nejčastěji instalují balíky programem apt-get z balíku apt.^[6] Aby APT věděl, odkud má získávat balíčky, musí se nastavit. S tím pomůže aplikace apt-setup. Správné nastavení APT je důležité, protože APT využívají i jeho nadstavby dselect, aptitude nebo synaptic. Po skončení instalace můžete nastavení APT kdykoliv změnit spuštěním programu apt-setup, nebo ručně upravit soubor /etc/apt/sources.list. Jestliže se v tomto okamžiku nachází v mechanice oficiální CD, pak by toto CD mělo být automaticky bez ptaní nastaveno